Biče a jejich historie

Většina z Vás si představí bič jako nástroj, který je z větší části spletený z různých přírodních materiálů a zužující se k jeho konci… Asi nejzajímavější a nejvíce se vymykající zemí, kde je „skoro“ všechno jinak je Čína. Tam vznikly, mimo jiné, trochu jiné druhy bičů používající se v bojovém umění, souhrnně nazývající se Kung-fu. V rámci bičů a kung-fu prakticky rozlišujeme 5 druhů – tvrdé, měkké, „bič jednorožce“, bojový bič a horský bič. Jsou to zbraně, které se používají na blízko. I když nejdelší biče se pohybují přes 4 metry. Některé z představených bičů zakoupíte i u nás. 

15456-1

   Prostě bič - The Bian. The Bian (鞭; „Bič“) nebo Tie Bian (鐵鞭; „Železný bič“) a Gang Bian (鋼鞭; „Ocelový bič“), také známý jako čínský bič nebo tvrdý bič, je typ trubkové nebo tyčové zbraně, která je navržena tak, aby způsobila tupé poškození bičováním. Přestože má bič Bian pevnou konstrukci, je jeho jméno přeneseno z bičů na koně a řetězových bičů. Zbraň se proto někdy překládá jako tvrdý bič, aby se odlišila od ostatních. 

 

   Šaolinský bič je obdobou našeho Bejkovce či amerických bičů. Ve se skutečnosti nazývá pastýřský či horský bič (muyang bian 牧羊鞭). Spíše než k práskání, se používá jako cvičební nářadí a tvoří se s ním různé sestavy. Podle šaolinského mnicha Shi Yanrana se také nazývá duchovní bič (shen bian 神鞭), zvukový bič (sheng bian 聲鞭) a lovecký bič (lie bian 獵鞭). Yanran slyšel, že se bič dostal do učebních osnov Shaolinu v dynastii Yuan (1271–1368), kdy Kublaj-chán zakázal cvičení bojových umění. Podle legendy opat Shaolinu jménem Fuyu (福裕) našel přízeň u Yuan a bylo mu dovoleno rozvíjet a kultivovat Shaolin kung-fu během tohoto období. Bič byl tehdy integrován z metod používaných Hui (muslimskými) lidmi Gansu. Yanran opět poukazuje na to, že původ může být mytický. Tyto ručně vyráběné kožené biče mají rukojeť z masivního dřeva, zužující se splétané tělo a práskačku. Dlouhé jsou okolo 2,2 metru.

 

   Už se dostáváme k bičům, které si můžete pořídit i u nás na e-shopu.

   Prvním z nich je Řetězový bič, také známý jako měkký bič. Poprvé byl použit na bojišti během dynastie Jìn (265-420). Skládá se z několika kovových částí (článků), které jsou spojeny od konce ke konci kroužky a tvoří pružný řetěz. Obecně platí, že bič má rukojeť na jednom konci a kovovou šipku (špičku), která se používá k sekání nebo propíchnutí soupeře, na druhém. Ač se to může zdát divné, tak se tyto biče objevují i ve vojenských pamětech zasazených po starověké Číny, jako součást vyzbrojení jednotlivců do bitev. Neexistuje žádný standard o délce řetězového biče. Typická délka se také liší mezi severní a jižní Čínou, stejně jako počet článků biče. Tradiční biče mají sedm nebo devět článků. Moderní biče mají obvykle mezi sedmi a třinácti články.

 

   Bojový bič, který by se dal připodobnit našemu řemdihu se jmenuje „Suruchin“, avšak s tím rozdílem, že zde není rukojeť a provaz je podstatně delší. Díky těmto atributům se otevírá ohromné množství možností, jak tuto zbraň využít. Ať už k znehybnění protivníka, nebo k mocným úderům. Díky svému specifickému stylu boje si tato zbraň vydobyla své místo mezi tradičními zbraněmi pro Okinawa Kobudo. Masivní ocelové jablko, které dominuje této zbrani je vyrobené z kvalitní nerezové oceli, která zajišťuje naprosto nulové starosti s údržbou (původně bylo vyrobeno pouze z kamene).

 

   Posledním bičem, který byl vynalezený v Číně koncem 20. století, kterému se chceme věnovat je kovový bič Qilinbian. Qilinbian (麒麟鞭, doslova „Bič jednorožce“ – v některých zdrojích se píše jméno Kylin). Rukojeť o délce 15 cm byla vyrobena z ocelového řetězu omotaného kůží, v dnešní době jsou rukojetě otočné. Řetěz je vyroben z ocelových dílků, jejichž velikost se postupně zmenšuje tak, jak se zmenšují kroužky (stejně jako u biče koženého, který se zužuje). Na konci je připevněn nástavec a práskačka. Délka těla biče se v minulosti pohybovala mezi 1,5 až 1,8 metru. Celková hmotnost byla mezi 1 až 2 kg. V dnešní době u nás zakoupíte tyto biče dlouhé až 4 metry a těžké okolo 5 kilogramů. Využívá se při fyzickém cvičení.


Tento text pro nás pomohl připravit spolek Keltoviny, který se věnuje historii a používání bičů z celého světa. Jejich další bádání v této oblasti si můžete přečíst na jejich stránkách věnujícím se těmto aktivitám – www.historiepraskanibicem.cz. A v jejich Miniškoličce práskání bičem, kterou potkáte na řadě kulturních historických akcích, si i práci s bičem vyzkoušíte (a některé námi prodávané biče uvidíte přímo v akci)