Římané

Římští legionáři. Vražední vojáci, jejichž brutální útoky dovedly Řím k vládě nad světem. Příslušníci první profesionální armády na světě, díky jejichž vítězstvím se Římská říše stala na 500 let tou největší.

Římané

Během vlády císaře Triana, která trvala až do roku 117 po Kristu, bránila římská armáda říši, která vládla více než pětině světové populace! Římská armáda vládla po staletí. Vládli v oblasti Středomoří, severně až po britské ostrovy, v některých částech severní Afriky a východně až po Persii. Římská říše byla jednou z nejdéle trvajících a nejexpanzivnějších, jakou kdy svět poznal.

Římské impérium

Římané získali nadvládu díky své profesionální armádě. Jejím jediným úkolem bylo zabíjet nepřátele státu. Armáda byla rozdělena do takzvaných centurií s 80 muži a každé centurii vládl centurion. Centurion byl velice progresivní, protože v jeho době to bylo poprvé v dějinách, kdy se člověk mohl živit pouze válčením a zabíjením. Centurioni byli vybíráni podle výšky, síly a podle toho, jak ovládali různé zbraně. To, že dosáhli takového postavení, mělo svůj důvod: bylo to proto, že byli nejsilnější.

Římský centurion

Hlavním úkolem centurionů bylo zachovat soudržnost oddílu - centurie. Disciplína, řád a odhodlání. Právě to bylo zdrojem síly legií, takže centurion musel být dost autoritářský, ale byl vážený. Za zbabělost nebo za usnutí ve službě byl často trest smrti. Centurion vládl svým mužům železnou pěstí a z jeho tvrdosti vyrůstala moc římské armády. Centurion byl naprosto podřízený zákonu a člověka, který ohrožoval jednotku, by okamžitě poslal na smrt. V době, kdy dosáhl hodnosti centuriona, už sloužil 15 nebo 20 let, a teď byl velitelem tábora.

Pro centuriony nebyly rozhodujícím faktorem v bitvě zbraně. Centurioni věřili, že nejvíc záleží na tom, kdo zbraň dřímá. Jejich výjimečnost spočívala v tom, že byli zoceleni v boji, který pomáhal rozšiřovat říši. Římské legie byly mašinérií, sloužily svému účelu. A úkolem centurionů bylo postarat se, aby tomuto účelu sloužili vojáci.

Římané prováděli frontální útoky, vždy směřovali kupředu a vždy udržovali linii. Své protivníky nikdy nepodceňovali. Pochodovali proti nepříteli jako jedna jednolitá masa ze štítů a mečů a zlikvidovali jakýkoliv odpor. Římané zůstávali za svými štíty, dokud jste se k nim nepřiblížili a neodhalili své tělo. Právě boj zblízka Římanům vyhovoval. Zatímco oni byli v bezpečí za štítem, vy jste byli zranitelní a oni vás ubodali svými meči a ostatními zbraněmi.

Římské zbraně

Římané zvětšovali svou říši pomocí zbraní, které znamenaly krveprolití. Zbraně římského centuriona byly jednoduché, ale účinné.

Římané ovládli svět svými uzavřenými formacemi. Jejich hlavní vražednou zbraní byl meč zvaný gladius. Byl to dvojsečný nositel smrti. I když má velice ostrou špičku, čepel je také nabroušená, takže s tímto mečem v kombinaci s římským štítem můžete zůstat, kde jste, a prostě jen bodat do soupeře. Je to zbraň, u které už design jasně napovídá, jak se používá. Ta zbraň není moc těžká, vyžaduje minimální výdej energie a způsobuje maximální škody.

Gladius

Kromě meče používali i další, ovšem hrozivěji vypadající zbraň. Dolabra byla víceúčelová sekera, která rozdrtila lebku nebo rozlámala brnění. Byla to základní zbraň každého vojáka v legii. Při úderu shora máte obrovskou sílu. A když ji otočíte, soustředí se síla úderu do špičky, takže zbraň pronikne vším. Můžete drtit skály nebo lebky. Tato zbraň dokáže proniknout i kamenem.

Dolabra

Centurioni měli zbraň středního dosahu, díky které se mohli přiblížit a zabít. Pilum byl oštěp navržený tak, aby probodl štít i vojáka. Byla to římská letící střela smrti, páteř římských legií. Tahle zbraň dokázala bez problému zabít nepřítele vzdáleného 15 až 30 metrů, ale dala se použít i při běžné šarvátce a osobním souboji. Můžete ji držet pod rukou, bodnout pod štítem a projít brněním. Ale hlavní využití bylo jako vrhací zbraň.

Pilum

K obraně před zbraněmi nepřátel používali Římané štít zvaný scutum. Původně byl tento štít oválný, ale později byl nahrazen obdélníkovým kusem. Byl vyroben z vrstveného dřeva, potažen kůží a hrany tohoto štítu byly chráněny kovem. Díky obdélníkovému tvaru se s ním daly provádět různé těžké formace, u kterých bylo zapotřebí rozměrného štítu. Nejznámější z těchto formací je jistě takzvaná „želva“, kdy Římané pochodovali proti nepřátelům chráněni štíty ze všech stran.

Scutum

VZESTUP CÉSARA

O slávu Říma se pravděpodobně nejvíce zasloužil jeden muž, jehož jméno dnes zná snad každý: Gaius Julius César. Byl to nejslavnější vojevůdce všech dob, který žil v letech 100 až 44 před Kristem. Známe mnoho jeho rčení a jeho vojenská tažení a strategie jsou dodnes zkoumány vojenskými analytiky. Jak se však zrodila tato legenda?

Řím té doby zabíral polovinu tehdy známého světa a už přes 400 let byl republikou. Římané byli totiž přímo posedlí strachem, že všechnu moc v tak rozlehlé říši získá jeden člověk, takže se volil mnohasetčlenný senát a výkonnou moc měli takzvaní konzulové, kteří byli ale pro jistotu dva a voleni byli na jediný rok. Jenže v Césarově době už byl starý systém republiky v troskách. Moc drželi zákulisními intrikami nejzámožnější rody, v zemi vládl chaos, jeden z konzulů se dokonce sám prohlásil diktátorem a na nějakou dobu rozpoutal teror. V té době také propuklo slavné Spartakovo povstání otroků. Sám César byl z vlivné, ale nepříliš bohaté rodiny. Ale o co méně měl peněz, tím větší byly jeho ambice se v této divoké době prosadit. Zadlužil se až po uši, například v roce 65 před Kristem uspořádal do té doby největší gladiátorské hry - a to jen proto, aby získal přízeň lidu a byl zvolen do nějaké vlivné funkce. Byl vychytralý, byl prý fantastický rétor a okouzlující osobnost. A tak se mu podařilo spaktovat se dvěma římskými velikány: Crassus byl nejbohatší muž Říma a Pompeius zvaný Veliký byl zase nejslavnější vojevůdce své doby. César si ho navíc pojistil tím, že mu dal za manželku svou mladou dceru. Tihle tři spolu vytvořili takzvaný triumvirát - vládu tří mužů, kteří v podstatě ovládli veřejný život Říma.

César se stal konzulem a pak si usmyslel, že se vydá dobývat nové území v Galii na území dnešní Francie. Jen dobýváním šlo totiž získat značné jmění a on byl pořád zadlužený až po uši. A tak začal. Byl skvělý stratég, byl statečný a často se sám vrhal do bitevní vřavy. Vojáci ho uctívali a udělali pro něj všechno. Například při nejslavnějším obléhání Alesie a galského náčelníka Vercingetorixe se jim podařilo vybudovat neuvěřitelně sofistikovaný 18 kilometrů dlouhý val kolem města za pouhé tři týdny! A pak, když Galům přišla zvenčí na pomoc obrovská armáda, tak postavil ještě větší val dlouhý 21 kilometrů na obranu proti ní. Bitvu proti ohromné přesile nakonec vyhráli a Vercingetorix se Césarovi vzdal.

Výsledek tažení do Galie byl pro Césara epochální. Jak říkají kroniky, během pouhých osmi let si podrobil 300 kmenů, dobyl 800 měst, zabil milion lidí a další milion prodal do otroctví! Vydělal tolik, že byl bohatší než Crassus, a byl tak silný a populární, že se ho v Římě začali bát. A to byl pro křehkou římskou republiku problém. Triumvirát se totiž mezitím rozpadl, Crassus zemřel při bojích na východě, Pompeius na Césara zanevřel poté, co při porodu zemřela jeho manželka, Césarova dcera. V roce 50 před Kristem senát Césarovi nařídil, aby se vrátil do Říma, protože jeho funkční období v Galii skončilo.

César se tedy vypravil a 10. ledna roku 49 před Kristem stanul na hranici samotného římského území - u řeky zvané Rubikon. V zákoně stálo: „Každý vůdce, který se vrátí do Říma, musí před hranicí rozpustit své vojsko. Když neuposlechne, automaticky se stává nepřítelem státu.“ César však ví, že když do Říma přijede bez vojáků, tak ho ihned zatknou. Stojí tedy před volbou: buď Rubikon překročí sám a tak přijde o moc, slávu a možná i o život, anebo vezme vojsko s sebou a rozpoutá občanskou válku. Volí to druhé. Zrodí se hned dvě slavná rčení, která se používají dodnes. První je „překročit Rubikon“ a druhé „kostky jsou vrženy“. Obě znamenají zhruba totéž: udělat osudové rozhodnutí, které nelze vzít zpět. A přesně tohle toho dne César udělal. Překročil řeku Rubikon i se svým vojskem, mezi zuby prý procedil slavné rčení: „Kostky jsou vrženy.“ a rozpoutal tak občanskou válku, která převrátí naruby dějiny Římské říše a z něho samého udělá nejslavnějšího římského císaře všech dob.

Do čela republikánské armády se staví Césarův nedávný hlavní spojenec Pompeius, ale ten Řím raději nechává evakuovat a stahuje se přes moře do Řecka. César tak vstupuje do liduprázdného hlavního města. Pak hodlá Pompeiovy přívržence pronásledovat po celém impériu, od Hispánie až po východní Středomoří. Po sérii krvavých střetů César nakonec Pompeia poráží na hlavu. Pompeius uteče do azylu k egyptskému faraónovi, kde ho však zavraždí a Césarovi věnují jeho useknutou hlavu. Tak v roce 45 před Kristem končí občanská válka. César z ní vychází jako jediný vítěz. V Římě se nechává prohlásit diktátorem, vyhlašuje reformy, ale stále obchází senát a úřady obsazuje zcela podle vlastní vůle. Jak sám říká: „Je to v zájmu lidu.“ Slavná římská republika je však v posledním tažení a César se fakticky stává neomezeným vládcem říše.

Dlouho si však svého triumfu užívat nebude. Už o rok později se stane obětí svých odpůrců, kteří ho ubodají přímo v senátu. Ale to už je jiný příběh.

PÁD ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA

Římská říše na počátku 5. století. Fantastický rozmach z doby Césarovy či Augustovy je už dávno pryč. Říše se zmítá v chaosu, jeden císař střídá druhého, někdy vládnou dva a v jednu dobu dokonce čtyři najednou. Většina z nich se stane obětí neustálých občanských válek. Jsme prostě v době, kdy je Řím v posledním tažení.

Problémem číslo jedna je obrovská rozloha. V roce 395 se sice říše rozdělila na západní a východní s centrem v Konstantinopoli, ale ani to nepomohlo. Bránit tisíce kilometrů hranic na třech kontinentech bylo čím dál složitější, takřka nemožné. Stále častěji se tedy stávalo, že do římských jednotek byli verbováni takzvaní Barbaři - všichni okolní obyvatelé neřímského původu, zejména příslušníci germánských kmenů. V 5. století už byly římské legie složené de facto pouze z Barbarů. Z toho pramenil problém číslo dvě. Římané považovali Barbary i přes jejich služby za méněcenné obyvatele. Útlak, lynčování i hromadné pogromy nebyly vzácností. Vysmívali se jim i za jejich módu: nosili totiž kalhoty, což bylo pro Římany v tógách zcela nepřijatelné. Nutně tak musí přijít doba, kdy už si to Barbaři nenechají líbit. A do toho všeho se z ničeho nic objevil problém číslo tři, možná ten největší. Na konci 4. století totiž na pomezí říše vytáhly hordy válečníků z Asie - Hunové. Kmen, proti kterému Číňané pravděpodobně postavili Velkou čínskou zeď, se obrátil do Evropy a způsobil tady hotovou smršť, které se později bude říkat Stěhování národů. Na chátrající římský kolos bylo tohle všechno už příliš.

Všechno začal král germánského kmene Vizigótů Alarich. Těm Hunové vyplenili jejich domovy u Černého moře, a tak Vizigóti požádali o azyl uvnitř Římské říše, na území dnešního Bulharska. Azyl jim byl udělen, ale další sliby splněny nebyly. Alarich tedy povstal, obléhal Konstantinopol a v obří bitvě u Adrianopole Římany porazil. Zemřel tady dokonce i slavný císař Valens. O 32 let později, v roce 410 pak Alarich spolu se svou armádou stanou před branami samotného Říma. Dobyl ho a vyplenil. Věčné město takovou potupu nezažilo 800 let. Samotná říše však žila dál, protože hlavní město s císařem a státní správou už bylo v té době v Ravenně. Alarich pár měsíců po dobytí Říma zemřel, ale měl zdatné následovníky.

Vůdcem jiného germánského kmene Vandalů byl muž jménem Geiserich. Narodil se u jezera Balaton v dnešním Maďarsku. Ještě jako malý kluk zažil nájezd Hunů a jeho kmen tak na Silvestra roku 406 nezákonně překročil zamrzlý Rýn, který tvořil hranici Římské říše. Vandalové pak několik let rabovali římskou Galii, než byli vytlačeni do Hispánie a dále na jih. Tak se Geiserich ocitá až u Gibraltarské úžiny. Vandalové si tady velmi překvapivě osvojí schopnost stavění lodí a v počtu zhruba 80 000 lidí přeplují Středozemní moře. Potom Geiserich dobývá severní Afriku v čele se skvostným městem Kartágem. Z něj si udělá své hlavní město. Také zde zajme část římské flotily a jako třešničku na dortu s ní obsadí Sicílii, Sardinii, Korsiku i Baleáry. Vítězství bylo sladké. Římané neměli šanci s Vandaly nic udělat a tak roku 442 jejich vládu nad Afrikou uznali. Vandalové tak začali nosit římské uniformy a zdálo se, že je urovnáno. Ale nebylo.

Mezitím v Ravenně, stále ještě hlavním městě, se řešilo, co s Barbary dál. Na severu se bojuje s Huny, v Galii s Franky, v Hispánii se Svéby a Alany a do toho všeho tu byli ještě Vandalové v Africe. Jako obvykle však u císařského dvora vládnou intriky jako z telenovely. Velmi krvavé telenovely. Hlavního vůdce říše Aetia nechá zabít císař Valentinianus. Císaře Valentiniana zase zanedlouho nechá zabít senátor Petronius Maximus. Maximus sám se stane císařem a donutí vdovu po Valentinianovi, aby se za něj provdala. Ta ale udělá vše, aby se Maximovi pomstila. A to doslova vše. Pošle Geiserichovi do Afriky dopis, ve kterém ho žádá o pomoc. Prý mu otevře brány Říma. Geiserich neváhá a 2. června 455 stojí před branami Věčného města. Tady dojde k památnému výjevu: do cesty se mu nestaví žádný ozbrojenec, ale samotný papež lev I. Ten Geisericha prosí, aby alespoň ušetřil římské obyvatele. A nakonec je mu vyhověno. Geiserich vjede do města a 14 dní ho bez milosti rabuje. Místní lidi však až na výjimky nevraždí a město nevypálí, což je v tehdejší době nezvyklé. Novopečený císař Maximus se snaží z města utéct v přestrojení za rolníka, ale dav ho pozná a zabije ho.

Vandalové v Římě nakradou, co mohou, a s obrovským bohatstvím i cennými zajatci v podobě mnoha senátorů se vracejí do Kartága. Věčné město je znovu poníženo, symbol říše je v troskách. Je jasné, že jedna z nejslavnějších epizod v dějinách lidstva pomalu končí. To se definitivně potvrdí o 21 let později, kdy další germánský náčelník Odoaker sesadí z trůnu posledního římského císaře Romula Augusta a jako první barbarský panovník převezme vládu nad Itálií. Tak končí éra, které se v dějepise bude říkat starověk, a na řadu přicházejí divoká staletí středověku, během kterých se v Evropě začnou vytvářet národy a státy tak, jak je známe dnes.

Zdroje obrázků:

Římané: https://www.flickr.com/photos/stevegreaves/4406589305

Římský centurion: https://cs.wikipedia.org/wiki/Centurion_(voj%C3%A1k)

Římské impérium:https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Roman_Empire_Trajan_117AD.png

Gladius:http://forum.bioware.com/topic/505816-what-type-of-weapons-would-you-like-to-see/page-5

Dolabra: http://www.kultofathena.com/product.asp?item=AH3936

Pilum:http://www.history-revisited.com/detail/id/446/name/roman-pilum,-heavy-javelin,-2nd-century-a-d-

Scutum: http://legvi.tripod.com/armamentarium/id214.html

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.