DÝKY A JEJICH POUŽITÍ V RUKOU SLAVNÝCH BOJOVNÍKŮ
Jelikož jsem si na vaší stránce před pár měsíci koupil ozdobnou orlí gladiátorskou dýku „SPARTACUS vs EGYPTIAN“, rozhodl jsem se napsat tento článek, který ukáže, jaké dýky se v historii používaly a k čemu. Uvedu zde dvě komunity bojovníků, kteří se zapsali do historie jako odvážní bojovníci s dýkami. Věřím a doufám, že se vám tento článek bude líbit.
ROZDĚLENÍ DÝK PODLE POUŽITÍ
V průběhu dějin se objevily jen tři typy dýk. Jeden je k bodání, další je k řezání a třetí je kombinovaný. Zvláštním druhem je takzvané „stiletto“. Díky své pevné a velmi úzké čepeli má obrovskou průraznou sílu. Bodnutí stilettem jde přímo dovnitř, kde projde vším. Se skrytou zbraní se přiblížíte, vytáhnete, bodnete a odejdete.
Dalším typem je řezná čepel. Rychle se vytasí a řízne. Vytasí se jedním rychlým pohybem, takže lidé v okolí si ani nevšimnou, co se stalo. Tyto dýky byly hojně rozšířeny především v oblasti bývané Persie. Zahnuté tam byly dýky i meče.
Třetí, hlavní typ je kombinací obou předchozích. Tyto dýky se objevují hlavně v současnosti v podobě loveckých a bojových nožů. U těchto dýk máme dlouhou zahnutou čepel, ale také zadní ostří, kterým člověk může říznout zpátky, když mine. Pevná zarážka (záštita) umožňuje velice silně udeřit i směrem dolů. Člověk tak má hned několik možností pohybů a jejich kombinací.
NEVIDITELNÍ VRAZI
Ve 12. století se v Persii vyskytovala komunita islámských válečníků, kteří naháněli strach svým protivníkům tím, že zabíjeli znenadání a úplně tiše. Vmísili se do davu nebo se přestrojili za neškodného člověka, potom rychle vytáhli dýky, ve vteřině oběť zabili a potom opět zmizeli. V dnešní době je známe jako Asasíny. Byla to pronásledovaná náboženská sekta, která se rozhodla vzepřít všem, kteří by se jim mohli postavit do cesty. Sídlili v pevnosti Alamut na území dnešního Íránu, odkud podnikali všechny své útoky. Z dnešního pohledu bychom je mohli označit za teroristy, ovšem Asasíni se od teroristů lišili v jedné zásadní věci: jejich útoky byly přesně zaměřené a neumírali při nich nevinní lidé. Vždy zabili pouze jednu konkrétní osobu, často vysoce postavenou, což jim mohlo přinést strategickou výhodu.
Než ale mohli udeřit, museli se rozhodnout, jak budou zabíjet. Bylo tu několik možností. Mohli zabíjet pomocí jedu, ale oběť si mohla vzít protijed, takže by přežila. Mohli použít luk a šípy, ale hrozilo, že by se netrefili do životně důležitých orgánů. Zvolili si proto zbraň pro boj zblízka: dýku. Dýka se stala jejich zbraní i symbolem. Celé týdny strávili výcvikem na své atentáty. Pravidelně měnili taktiku i místa útoků. Jediné, co se neměnilo, bylo, že zabíjeli dýkou.
Jednou z jejich nejznámějších atentátních misí byl pokus o zabití perského krále Saladina. Saladin se rozhodl, že Asasíny vyhladí jednou provždy. Asasíni tedy jednali a několikrát se ho pokusili zabít. Prvním pokusem bylo vniknutí několika vrahů přestrojených za královy stráže do králova tábora, aby ho zabili. Plán ale nevyšel, protože strážci Asasíny přemohli. Druhý pokus na stejném principu také nevyšel. Saladin se totiž po prvním pokusu o jeho smrt začal tak bát o svůj život, že začal nosit brnění 24 hodin denně. V noci, kdy se Asasíni pokusili o druhý atentát, Saladin přežil jen díky kroužkovému brnění na krku. Asasíni se ale nevzdávali, jen změnili taktiku. Zjistili, že Saladinova smrt by na jejich situaci nakonec mnoho nezměnila, a tak se ho pokusili přinutit spolupracovat. Podle legendy se vůdce Asasínů osobně vydal do Saladinova stanu a zanechal tam vzkaz s dýkou (znakem Asasínů). Když se Saladin probudil, uvědomil si, že ho mohou zabít kdykoliv se jim zachce. Ze vzkazu plynulo, že pokud je nenechá žít, budou ho pronásledovat až do jeho konce. Tento mistrovský tah zabral a Saladin ukončil pronásledování Asasínů. Brzy se o nich napříč celou Persií začala šířit oslavná píseň, ve které se říká, že i panovník se 100 000 bojovníky na koních by se měl obávat jednoho pěšího bojovníka.
BOJOVNÍCI ZA SVOBODU
Jeruzalém, desítky let po smrti Krista. Když území dnešního Izraele okupováno Římany, v očích mnoha lidí to vzbudilo odpor. Římané zde vládli metodou pěsti a biče, rabovali, znásilňovali, kradli a plenili. Tato okupace ale neprobíhala tak, jak by si Římané přáli. Mezi místními se začalo tvořit hnutí odporu. Vznikala komunita bojovníků za svobodu, kteří stejně jako Asasíni zabíjeli dýkou. Říkali si Sikariové, podle zahnutého meče-dýky, který používali (Sikarus). Byli to skutečně odhodlaní Židé, kteří neváhali položit své životy za svobodu. Nenápadně se pohybovali mezi obyčejnými lidmi a páchali atentáty na vysoce postavené Římany, aby mezi okupanty rozšířili strach. To brzy začalo fungovat. Římané nikdy nevěděli, jestli zrovna oni nebudou terčem příštího útoku. Nevěděli ani, kdy a jak útok čekat, protože vzhledem byl každý měšťan úplně normální.
Sikariům se brzy podařilo úspěšně odolávat Římanům, ale štěstí je nakonec opustilo. Římané je začali pronásledovat, až bylo pro tyto bojovníky jediné bezpečné místo: přírodní pevnost Masada. Pevnost, která byla obklopena propastmi a řekami, se pro ně stala útočištěm i domovem. Avšak klid a mír tu nenalezli nadlouho. Římané pevnost objevili a začalo obléhání. I když Sikariové vzdorovali ze všech sil, nemohli se vyrovnat tisícihlavé armádě nepřátel.
Neměli šanci na útěk, byli v početní nevýhodě a proti nepřátelské síle neměli šanci na vítězství. Věděli, co je čeká. Muži budou zabiti, ženy znásilněny a děti odvlečeny do otroctví. Učinilo proto rozhodnutí, které dodnes šokuje. Podle římských záznamů Sikariové pevnost podpálili. To, co udělali, bylo nezvyklé. Nezvykle statečné. Každý muž zabil svou ženu a vlastní děti. Nejhorší zločin, jaký si můžete představit. Z ostatních mužů pak vybrali deset, kteří zabili ostatní. Muže, se kterými se bili dlouhé roky v těžkých bojích. Ze zbývajících deseti přijal jeden zodpovědnost za zabití ostatních. Když zbyl jen on sám, obrátil zbraň proti sobě a spáchal tak hřích sebevraždy. Když Římané o pár hodin později vešli do pevnosti, byly tam jen plameny a ticho. Dokonce i tito bojem zocelení vojáci byli zdrcení. Údajně zůstaly naživu jen dvě ženy a tři děti.
Dnes si Izraelci pamatují Sikarijce ne jako teroristy, ale jako bojovníky za svobodu. Bojovníci, kteří se raději zabili sami, než aby čelili útlaku z řad nepřátel, se v moderním Izraeli stali legendou.