Dobrý den, všichni milovníci chladných zbraní a bojových umění. Já, Soren Alba, se opět vracím, tentokrát však s opravdu speciálním článkem. Pokud dobře znáte Japonsko, slyšeli jste jistě o japonském ostrově Okinawa. Na tomto ostrově, kde se obchodovalo s japonským i čínským zbožím, ale také s bojovými uměními, se zrodilo jedinečné bojové umění zvané Kobudo, které využívá nejrůznější chladné zbraně. V tomto dlouho vytvářeném článku vás s těmito zbraněmi seznámím a samozřejmě zde zmíním i něco z japonské historie, včetně významných osobností. A protože mám Japonsko a jeho kulturu velice rád, u mnoha termínů uvedu i japonský překlad. Věřím a doufám, že se vám tento článek bude líbit.
Historie Kobudo
Roku 1600 byl na ostrově Okinawa, během japonské okupace, vydán zákon proti nošení zbraní. Z tohoto důvodu byly obyvatelům, kromě samurajů, zabaveny zbraně a každá vesnice mohla vlastnit pouze jeden nůž, který byl velmi důsledně střežen. Lidé byli tedy nuceni ke své obraně najít jiné prostředky, a to dalo za vznik novým bojovým technikám a samotnému Kobudo umění. Pro příklad lze uvést sedláky, kteří pro svou obranu využívali rolnické náčiní. S těmito pomůckami poté prováděli pohyby, které byly velmi podobné karatedo a kobudo, jaké známe dnes. Podobnost mezi zbraněmi a rolnickým náčiním je velmi zřejmá. Například nunchaky, které jsou téměř totožné s cepem na mlácení obilí nebo vidlice sai, které mají počátek ve vidlích na seno se třemi hroty. Kromě nunkachu a sai patří mezi nejznámnější kobudo zbraně dneška například dlouhá dřevěná tyč bo, tyč do výše pasu hanbo, tessen (vějíř), tonfa nebo naginata, což je v podstatě japonská halapartna.
Kobudo je v dnešní době označení pro bojové umění, ve kterém dochází k boji nebo ochraně tradičními zbraněmi. Rozlišuje se celkem třináct základních směrů. Jedná se o umění, které je nejen dobré pro fyzickou, ale i mentální kondici jedince a jeho duchovní stránku. Zároveň má také pozitivní vliv na charakter člověka.
Zdroj: http://ronin-page.blog.cz/1104/tonfa
Pohyby jsou mnohdy podobné s pohyby v karate, ale zde se využívá navíc zbraň. Je to především z toho důvodu, že kobudo a karate se vyvíjeli podobně, a také se trénovali většinou společně, tedy jako cvičení bez zbraně a cvičení s improvizovanou zbraní. Tato kombinace se v mnoha klasických školách zachovala dodnes. Nejen, že touto kombinací dochází k posilování paží, ale také se zvyšuje pestrost obranných technik jedince.
„Skutečným stoupencem cesty karate se může stát jen ten, kdo dosáhne dokonalosti v obou aspektech: duchovním i fyzickém.“ - Masatoshi Nakayama
Kobudo zbraně
Bo - hůl
Boj s holí není typický pouze pro starou Asii, ale boje s ní probíhaly také v Evropě nebo Africe. Pro okinawské kobudo se však jedná o základní druh zbraně. Určitou změnu lze však pozorovat v rozdílné technice boje a ve vzhledu samotné hole. Jelikož byli obyvatelé Okinawi tradičně menšího vzrůstu, byly i bojové hole menší. Konkrétně byli dlouhé cca 160 cm a vyráběly se především z bílého dubu. Co se týká pevninské Číny, tak tam bojové hole dosahovaly délky až 5 metrů a pro jejich výrobu se nejčastěji využíval dub nebo ratan. Obecně však platí, že by hůl měla být tak dlouhá, jak je vysoký její vlastník. Průměrná délka hole je tedy zhruba okolo 180 cm. Traduje se, že bojová hůl vznikla z vahadlové tyče, která se využívala při nošení těžkých břemen.
Zdroj: http://turtlepedia.wikia.com/wiki/B%C5%8D
Jo - středně dlouhá hůl
První zmínky o technice s krátkou holí pochází až ze 17. století, kdy ji zavedl nejslavnější šermíř japonské historie Muso Gonnosuke Katsukichi. Předtím samurajové pro boj využívaly zejména šest stop dlouhé hole bo. Využívání těchto holí bylo popsáno v rámci Bo-jutsu již v 15. století. K samotnému založení techniky boje s krátkou holí se váže zajímavý příběh.
Okolo roku 1605 se Muso Gonnosuke Katsukichi setkává se slavným šermířem té doby Miyamotem Musashim. Gonnosuke posílen mnoha vítězstvími nad slavnými šermíři vyzývá Musashiho na souboj. I přes to, že Gonnosuke vytáhne svou bojovou hůl se začne Musashi bránit pouze vrbovým proutkem, který je o hodně kratší. I přes jasný nepoměr zbraní Musashi tento souboj vyhrává a daruje Gonnosukemu život. Ten se následně stahuje do kláštera, kde vytváří systém boje pro krátkou cca 128 cm dlouhou hůl. S touto zbraní vyzývá Musashiho znovu na souboj, tentokrát vyhrává a stává se téměř neporazitelným bojovníkem.
Zajímavostí jistě je, že se klasické Jodo neprovádí ve sportovní formě. O tradiční formě Jodo se říká následující: aby člověk vynikal v Jodo, musí být velmi vážný již od počátku, kdy vstoupí do Dojo, a to až do doby, než odejde. Do cvičení je zapotřebí vložit celé srdce. Důležitá je hlavně soustředěnost, kdy se jedinec musí zaměřovat pouze na to, co aktuálně dělá. Vše, co je v rámci Jodo učeno má smysl. Jen to, že se člověk učí jednu techniku neznamená, že může tu druhou zapomenout. Jedná se o budující, vyučující a trvalý proces. Nikdy by se člověk neměl přestat učit. Jediný okamžik, kdy se přestává učit Jodo je ten, kdy jedinec sám skončí nebo zemře.
Zdroj: http://www.fight.cz/
Hanbo - krátká hůl
Přesný původ této zbraně, 90 cm dlouhé a zhruba 2,5 cm široké, se nedá přesně určit. V historii se s ní totiž můžeme setkat všude ve světě, avšak pouze v Japonsku a na Okinawě vznikl ucelený systém umění, který tuto zbraň využívá, a to Hanbo-Jutsu.
První zmínky o Hanbo sahají až do 12. století, kdy vládl císař Kodaikó. Ten v té době čelil kritice kvůli snahám o vládní reformu a dostal se také do několika sporů s mocnými kmeny. Tyto spory vyústily v souboje muže na muže, kdy proti sobě bojovali nejlepší bojovníci každé strany. V bojích, kdy byla hájena čest panovníka se bojovalo na život a na smrt. Souboj začínal zpravidla s dlouhou sečnou zbraní. V jednom souboji se však císařovu samuraji zbraň zlomila, a tak byl nucen bojovat pouze s holí, která byla zhruba 90 cm dlouhá. I přes tuto nevýhodu souboj vyhrál a dostalo se mu velké pocty, protože mu císař dovolil nosit jméno Kuki. V té době se jednalo o jednu z největších poct, jaké se mohlo samurajovi dostat, protože jména mohli nosit pouze šlechtici. Kuki poté vypracoval boj s krátkou holí Hanbo až do mistrovské formy a založil bojový styl Kukishin-Ryu. Krátká hůl Hanbo si oblíbili i samotní samurajové, kteří začali využívat vycházkovou hůl jako zbraň. Později lze pozorovat využití této zbraně u policie a bezpečnostních sil. Nutno podotknout, že Hanbo je jedna z mála zbraní, která nepochází přímo z Okinawy, ale z japonských ostrovů.
Nunchaku - cep
Historie Nunchaku je velice podobná historii Sansetcukon-u (trojitá hůl). Stará čínská pověst tvrdí, že s Nunchaku poprvé bojoval císař Chao K´ung Yin, který vynikal v boji s oštěpem. Traduje se, že mu během souboje oštěp rozsekl jeden důstojník na tři kusy. Císař spojil dva kusy řetězem a s nově vzniklou zbraní důstojníka později porazil. První zmínky o Nunchaku v Okinawě se datují do roku 1300, zde se poté techniky boje dále zdokonalovali.
V Číně, Japonsku a i na samotné Okinawě existovalo mnoho druhů Nunchaku. Pro příklad lze zmínit například:
- Hakakukai Nunchaku - zbraň se dvěma stejnými rameny osmiúhelníkového průřezu
- Marugame Nunchaku - zbraň se dvěma stejnými rameny s cylindrickým průřezem
- Rokakukei Nunchaku - zde se jedná o ramena se šestiúhelníkovým průřezem
- Hankey Nunchaku - zbraň je tvořena ze dvou zaoblených částí, které k sobě přiléhají
- Kurumando Nunchaku - ramena u této zbraně nejsou stejně dlouhá, jedno rameno je kratší než to druhé
- Sansetsukon Nunchaku - zbraň má tři ramena
- Jonsetsukon Nunchaku - zbraň má čtyři ramena
Ramena Nunchaku bývají spojeny buď provazem, nazývaným himo, nebo řetězem, kterému se říká kusari. Spoj může být jak krátký, tak dlouhý. To, jak bude spoj dlouhý závisí nejen na využití samotné zbraně, ale také na konkrétní škole. Při pákách na klouby jsou využívány Nunchaky s krátkým řetězem nebo provazem, které zároveň umožňují využití větší síly při blocích v držení na konci. Naopak Nunchaky s delším řetězem nalézají využití zejména tam, kde se využívají kombinované, zaháněcí a měkké techniky.
Nunchaku je rotační zbraň, ale je účinné i při bodání nebo sekání. Pokud jedinec drží obě ramena zbraně zároveň, dá se s ním pracovat stejně jako s Tessenem. Sice působí docela nevinně, ale zdání klame. V rukou zkušeného odborníka se jedná o smrtící zbraň. Při dopadu zbraně na místo je vyvinutý tlak zhruba 500 kg na centimetr čtvereční. Pro představu, lidská lebka puká již při tlaku zhruba 4 kg, takže se jedná o více jak stonásobný tlak při správném úderu. To, že se jedná o nebezpečnou zbraň značí i fakt, že je držení Nunchaku v některých státech světa zakázáno, pro příklad lze uvést Německo nebo francii. Zbraň je nejen nebezpečná pro protivníka, ale stává se velmi nebezpečná i pro jedince, který s ní nevhodně manipuluje nebo se s ní teprve učí. Z tohoto důvodu je důležité myslet na to, že je pro začátečníky vždy lepší zvolit měkčené tréninkové Nunchaku.
Tonfa - rukojeť mlýnského kamene
Zbraň má původ v odnímatelné dřevěné rukojeti mlýnského kamene, který se využíval na drcení rýže nebo obilí. I když je známá zejména pod názvem Tonfa, tak například v Thajsku nese název Mae Sun Sawk. V dnešní době je zbraň využívána prakticky po celém světě jako policejní obušek, zejména kvůli její jednoduchosti a praktičnosti.
Tonfu je možné vyrábět z několika různých materiálů. Pro příklad lze uvést dřevo nebo plast. Po vyrobení základní části je do ní kolmo zapuštěná rukojeť. Jak ukazují policejní jednotky, tak se s tonfou lze účinně bránit, avšak v bojových uměních je využívána jako párová zbraň. Nicméně existují měkké bojové techniky, ve kterých je lepší využívat pouze jednu tonfu, aby mohl bojovník druhou rukou dobře zachytit soupeře. Bezesporu největší předností tonfy je její rychlost. Konkrétně rychlost prodloužení samotné zbraně, čímž dochází ke vzniku obrovské síly.
Umění, které stojí na boji s Tonfou se nazývá Tonfa-jutsu. Toto bojové umění stojí hlavně na způsobu držení zbraně. Úchop musí být volný, ale i pevný. Tonfa musí být schopna rotovat, ale zároveň musí být pevná v blocích a secích, aby nevypadla z ruky. Důležité je poznamenat, že síla při boji vychází z ramen bojovníka a přesnost ze zápěstí.
Sai - trojzubec
Sai-jutsu je jedním z vrcholných umění Kobudo. Sai je známý v různých provedení po celé Asii. V Japonsku je však známěší velmi podobná zbraň zvaná Jitte. Zbraně jsou si velmi podobné a zároveň fungují na podobném principu, kdy hlavní hrot má za cíl blokovat zbraň protivníka a boční ramena mají funkci zachycovací či vychylovací.
Jak již nadpis napovídá, Sai připomíná trojzubec, který má dlouhý ústřední hrot, který je obvykle zakulacen na konci a má cylindrický nebo osmiúhelníkový tvar, a kratší boční hroty. Existuje více druhů Sai, např. Manjisai nebo Nuntesai. Hlavní rozdíly u zbraně lze pozorovat v uspořádání bočních hrotů vůči ústřednímu hrotu.
Předpokládá se, že Sai byl přivezen na Okinawu jávštími nebo sumaterskými námořníky a byla využívána především hradní stráží a policejními důstojníky. Existuje také teorie, která tvrdí, že Sai byla ve skutečnosti zbraní rolníků. Jelikož však Okinawa nedisponuje přirozenými ložisky kovů, a zároveň samotný dovoz kovů byl velice nákladný, stává se tato teorie nepodloženou. V neposlední řadě se také hovoří o spojitosti mezi zbraní Sai a rituální zbraní hinduistického boha Indra. Podle této teorie byla zbraň přivezena čínskými budhistickými mnichy. Ať už je její původ jakýkoliv, tak se jedná o velmi účinnou zbraň, kterou ovládali okinawští mistři Kobudo tak dobře, že se dokázali bránit i takovým soupeřům, jako byli samurajové z klanu Satsuma.
Základy bojové techniky se Sai začal šířit, kolem roku 1782, na Okinawě mistr Jara z ostrova Chatan. Zároveň také kodifikoval bojové techniky s motýlími noži tak, aby se daly dobře využívat společně se Sai. V dnešní době zůstávají stále určité formy bojového umění, které si nesou základ od mistra Jara - Chatan Yara no Sai a Chatan Yara no Kon. Zajímavostí u těchto forem je to, že využívají techniky prázdné ruky, i přes to, že se jedná o kata Kobudo. Další technikou cvičení se Sai je například Shuriken Waza, kde se využívají tři Sai a zároveň zde dochází k vrhání zbraně.
Kama - srp
Tato zbraň vychází ze srpu, který se využíval na rýžových a obilných polích. V boji s ní došlo však k takovému rozvoji, že s ní lze konkurovat i samurajským mečům a pokud bojovník využije správnou techniku, tak může i přetnout pevné brnění. Kama se skládá zpravidla ze dvou částí - 30 cm dlouhé rukojeti a 15 cm dlouhé čepeli. Jedná se o zbraň, která je velice komplexní. Existuje velká škála technik, které lze s touto zbraní provést. Pro příklad lze uvést sekání, řezání, bodání jak špičkou, tak i koncem držadla zbraně, držení nebo páčení. Dnes se tento krátký srp využívá v různých formách, jako součást denní potřeby, po celém světě a to i například na Slovensku nebo v České republice.
V současné době se jedná o nejpoužívanější zbraň, společně s Nunchaku, na světových exhibicích. Na Okinawě se vyskytuje tato zbraň ve třech základních provedeních, konkrétně:
- Klasický srp
- Srp se šňůrkou - šňůrka se nachází na konci rukojeti a slouží k zajištění zbraně kolem zápěstí
- Kama s chrániči prstů - chránič prstů bývá nejčastěji boxer, nazývaný Tekke, který je připevněn k rukojeti zbraně.
Zdroj: http://iilij.blog.cz/0707/sam
Ieku - pádlo
Původ bojového umění s Ieku je spjat s čínskou Šanghají. Toto pádlo s úzkým listem nejdříve využívali veslaři na dračích lodích. Dnes jedná o tvar vesla, který je využíván zejména při různých slavnostech a při běžném používání ho nahrazuje veslo s širším listem ze západu. Na Okinawu se Ieku dostalo díky čínským kung - fu vyslancům. Díky tomu, že obyvatelé Okinawy jsou tvořeni zejména zemědělci a rybáři se tato zbraň velice dobře ujala. Existuje však také legenda, která vysvětluje Ieku - jutsu, tedy bojové umění s Ieku jinak. Legenda vypráví o samurajovi Chikin Uekata Masanorim, který žil v době království Ryukyu a bránil svůj nárok na trůn. Za tyto činy měl být potrestán, ale podařilo se mu uprchnout. Během útěku poznal rybáře Asata, kterého začal učit Bo - Jutsu. Rybář se stal mistrem Bo - Jutsu a později spojil techniku Bo s veslem a tím dal za vznik okinawksému bojovému umění s Ieku.
Ieku se skládá z čepele neboli listu, který je zpravidla 9 cm široký a úzké dlouhé části, která slouží k držení a zabírá zhruba ⅔ celkové délky zbraně. Samotná zbraň dosahuje poté délky zhruba 135 až 160 cm. Samotný list má čtyři hrany. Dvě ostré, nazývané Yoko, které se využívají k sekání a dvě ploché na údery nazývající se Monouchi. Konec listu je tvořen buďto zaoblenou částí nebo hrotem, kterému se říká Saki. Technika boje s Ieku vychází z boje s oštěpem a s technikou hole. I když se zbraň může zdát na první pohled jednoduchá na ovládání, není tomu tak. Správná technika s Ieku vyžaduje velkou zručnost, protože pouhým pohybem zápěstím musí bojovník zasáhnout protivníka správnou částí listu vesla. Aby se stal bojovník mistrem, musí perfektně ovládat Bo. Ieku sice působí nevinně, avšak v rukou zkušeného mistra se může jednat až o smrtící zbraň.
Na Okinawě se jednalo o velmi oblíbenou zbraň, protože bojovníkovi poskytovala několik výhod. Díky své délce si bojovník mohl udržovat soupeře dál od těla a navíc má schopnost snadného přemisťování. Při držení Ieku lze pozorovat určité stejné prvky, jako při Bo. Pravá ruka drží zpravidla zbraň v centru, hned za listem, levá ruka je poté umístěna na šířku ramene za ní. I zde platí, že přední ruka zajišťuje dodržování techniky a zadní ruka zajišťuje sílu. Oblíbenou technikou bylo vhození písku, pomocí Ieku, do očí soupeře a zaútočit. I když se jedná o zajímavou zbraň, není v dnešní době na veřejnosti moc k vidění.
Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Eku
Suruchin - řetěz
Suruchin, zbraň v historii velmi obvyklá, byl snadno dostupný pro všechny. Jako zbraň se totiž dal využít i řetěz ze studny nebo provaz zakončený na každé straně kamennými závažími měřící necelé dva metry. Na Okinawě byl nejčastěji využíván Suruchin z provazu nebo ze zapletených koňských žíní. Díky těmto materiálům se pak zbraň stávala daleko tišší oproti klasickému řetězu.
Techniky boje se Suruchinem jsou převážně určeny k odchycení a svázání soupeře. Využívány byly také techniky biče, tedy šlehání, přímé údery a točení. Nespornou výhodou této zbraně je fakt, že se dala snadno skrýt a v případě napadení se dala ihned použít. Umění boje s touto zbraní může být učeno až po zvládnutí jednodušších zbraní ze systému Ryukyu. Existují dva druhy Suruchinu, konkrétně:
- Tan Suruchin - krátká verze, zhruba 150 až 152 cm dlouhá zbraň
- Naga Suruchin - dlouhá verze, zhruba 230 až 240 cm dlouhá zbraň
Lze najít i různé obměny této zbraně, kdy je na jednom konci hrot nebo čepel a na druhém pak závaží nebo kámen. Tím se stává zbraň daleko nebezpečnější pro protivníka. Zajímavostí je, že tato zbraň, pokud byl bojovník mistr v jejím používání, byla účinná i proti ocelovým zbraním, jako je například meč.
Při tréninku je využíván zpravidla provaz z kůže, který nejenže umožňuje jedinci využít vyšší rychlost a mrštnost, ale je také bezpečnějším pro úplného začátečníka. Důležité je si uvědomit důležitost přesunu těla neboli Tai Sabaku, protože všechny techniky nelze zcela účinně blokovat a navíc je někdy místo blokace vhodnější využít ústup. Těžiště těla musí být přenesené níže, tedy boky musí jít nízko, aby došlo ke správné stabilitě. Samotný švih vychází z ramen a rukou, které začínají pohybem z pozice za hlavou.
Tinbei-rochin - štít a malý oštěp
Jedná se o kombinaci zbraní, která je jednou z nejfascinovanějších a nejarchaičtější v systému Ryukyu Kobudo. V Evropě se nejedná až o tak známou kombinaci a svým vzezřením připomíná spíše zbraně afrických bojovníků nebo zbraně středověkých rytířů. Nejdůležitější byla hmotnost této kombinace zbraní, protože bojovníci museli být schopni přechytávat samotný Rochin v prstech, aby mohli využít oba konce zbraně. Sada byla tvořena Rochinem, Tinbei, Seyryutem a Tantem.
- Rochin - jedná se o 8 až 12 palců dlouhou dřevěnou tyč zakončenou tři až čtyři palce dlouhým hrotem. Čepel tohoto hrotu měla slzovitý tvar, který umožňoval bodání, sekání i řezání. Délka oštěpu nebyla pevně daná, vždy se upravovala podle vzrůstu samotného bojovníka tak, aby byla délka dřevce stejně velká, jako předloktí jedince a čepel přesahovala za jeho opěrku.
- Tinbei - jedná se o zhruba 45 cm vysoký a 38 cm široký štít, který byl obvykle vyráběn ze želvího krunýře. Existují však i verze vyrobené ze dřeva, kovu, dokonce i slámy. Držel se zpravidla v levé ruce.
- Seyryuto - krátká mačeta, doplňková zbraň této kombinace. Na okinawě však nebyla tak běžná ve spojení Tinbei - Rochin, protože zde nebyla žádná ložiska kovu, ze kterého by se mačeta mohla vyrobit.
- Tanto - jedná se o krátkou dýku, která byla, stejně jako Seyryuto, spíše doplňkovým vybavením této kombinace zbraní a nebyla tak běžná kvůli nedostatku kovu.
Hlavní pilíř této sestavy tvořil tedy, jak již název napovída Tinbei a Rochin. Jejich spojení bylo často smrtelnou kombinací, která se využívala zejména při protiútocích. Jsou zaznamenány dva způsoby využití. Buďto klasický způsob, evropanům velmi známý, tedy blokování úderů štítem a útočení oštěpem. Nevýhodou byl materiál, ze kterého byl štít vyroben. Pokud byl štít vyroben ze želvího kruníře, tak stačilo pár přesě mířených úderů katanou a štít se rozletěl na několik kousků. Druhý způsob, který reagoval na problém s rozbitím štítu, bylo využití samotného štítu k úderům. Nejenže tyto rány za sebou nechávaly bolestivé rány, ale také docházelo k rozptýlení pozornosti protivníka. Správně mířeným úderem štítem mohlo dojít až k oslepení protivníka. Důležité bylo využívat štít pro souboj hlavně po hranách, aby nedocházelo k jeho poškození a Rochin musel směřovat na samurajské brnění nad nebo pod hrudním plátem, do krku, do podpaží nebo do třísel, tedy na místa, kde byli samurajové nejzranitelnější.
Zdroj: http://www.hinodekarate.ca/kobudo%20weapons.htm
Tekko
Existují dvě teorie vysvětlení původu Tekko. První má spojitost s rybáři, kdy se podobný dřevěný předmět využíval pro vytažení sítí z vody, aby nedošlo k jejich zařezání do ruky. Druhá zmiňuje koňskou podkovu jako předchůdce Tekka, která se jednoduše vzala do ruky a využila k útoku. Tekko, nejmenší zbraň te systému zbraní Ryukyu, se využívá především na údery, blokování, páky na klouby a úchopy.
Pro správné využití zbraně je nutná znalost karate, protože se zbraň využívá při technikách připomínající techniky otevřených rukou. Na úderové ploše byly zpravidla jeden až tři výstupky, které sloužily k přesnému zasažení cíle. Při samotném zápase se soustředila pozornost zejména na zápěstí, lokty, hrudní kost a jiné kostnaté výstupky. Útoky na svaly byly však také velmi efektivní. Nespornou výhodou je velikost této zbraně. Dala se schovat do rukávu nebo sáčku a při boji se mohla rychle využít.
Zdroj: http://www.sagacombat.com/blog/5-fairly-normal-martial-arts-weapons-you-never-trained/
http://www.stamfordisshinryu.com/id48.htm
Kuwa - motyka
Jedná se o zbraň, u které je nejjasnější spojení se zemědělským původem Ryukyu Kobudo. Ve své podstatě jde o úplně obyčejnou motyku, která se liší od evropské pouze délkou čepele, která je oproti evropské delší. vyskytuje se také někdy pod názvem Kua, Guwa nebo Suburi. Původ motyky jako zbraně sahá do Číny, konkrétně do jižních provincií Fujianu. Odtud se s největší pravděpodobností dostala i na Okinawu. Traduje se, že prvním mistrem Kobudo, který rozvíjel umění boje s Kuwa, byl Sensei, Shinpo Matayoshi. Čepel Kuwy je zpravidla 25 cm dlouhá a 10 až 15 cm široká. Rukojeť by měla dosahovat délky zhruba 100 až 120 cm.
Práce se zbraní se velmi podobá technice spojené s Hanbo. Rukojeť se využívá při blokování protivníkovi zbraně a pro následné údery, hody, páky a transporty. Čepel Kuwy je využívaná při podtrhávání nohou, ale využívala se i při sekání či bodání. Čepel byla také využívána nejen pro sekání se zaměřením na prsty u nohou a na přesekávání podkoleních šlach. Stejně jako Ieku je i zde využívaná technika nabrání písku nebo štěrku a jeho následné vhození do protivníkových očí.
Velice důležitou technikou, kterou se musí bojovník naučit, aby mohl být úspěšný s Kuwa, je změna úchopu neboli Mochi Kae. Bylo totiž velmi důležité hned po bodnutí koncem rukojeti změnit úchop a seknout kovovou čepelí. Pokud došlo na přímý útok, tak sloužila samotná čepel i jako štít na blokaci úderů, popřípadě k zachytávání zbraně protivníka. Zajímavostí je, že je tato technika boje v Asii poměrně netypická, avšak v dnešní době se jedná o hojně využívanou techniku boje, kterou se učí americké pozemní jednotky pěchoty.
Yawara - velice krátká hůlka (též kubotan)
Někteří lidé se domnívají, že Yawara tvořila specifickou školu systému Ju Jutsu. Dokonce by měl být samotný název zbraně původním názvem umění Ju Jutsu. Ve skutečnosti však tato zbraň spadá spíše pod Tanto Jutsu.
Jedná se ve své podstatě o velmi krátkou hůl, která je dlouhá 12 až 15 cm. Využívala se především pro zasažení citlivých a vitálních bodů lidského těla. Její využití nebylo pouze samostatné, ukryté v ruce, ale také ve spojení s mečem. Klíčové pro správné zvládnutí bojové techniky je porozumění lidskému tělu, jeho anatomii, výskyt citlivých bodů a úderových ploch. V Japonsku se tato zbraň těšila velké oblíbenosti. Díky její malé velikosti byla nenápadná, dala se lehce schovat a se správnou znalostí lidského těla dokázala protivníkovi nepříjemně ublížit. Yawara zakončená ostrými hroty dokázala protivníka správným úderem i zabít.
I v USA se tato zbraň těšila velké oblibě. O její propagaci se postaral Frank Matsuyama, který sepsal roku 1943 instruktážní knihu pro policii, jak Yawaru správně využívat. Dalším jejím propagátorem je Sensei, Takayuki Kubota. Ten upravil Yawaru a vytvořil novou zbraň s názvem Kubotan. Pokud správně pochopíte lidskou anatomii, tak můžete jako Yawaru využít téměř vše, od mobilního telefonu přes kapesní baterku až k peru, to vše lze využít jako Yawaru. Při úderu zpevňuje samotná zbraň pěst, a tak ji lze využít jako legální boxer. Dnes je tato zbraň využívána v mnohých bojových umění jako je Judo, Aikido, Ju Jutsu nebo Karate.
Zdroj: http://www.combatnetworkmagazine.com/2015/01/the-yawara-stick-origins-and-evolution.html
Sansetsukon - trojitý cep
Historie této zbraně se datuje do roku 600, kdy podle legendy vznikla přímo v Šaolinském chrámu. Jiné prameny hovoří až o roku 960, během vlády dynastie Song, kdy se Jung Hong Yahovi, armádnímu generálovi, zlomila hůl a on ji spojil řetězem, aby mohl i nadále bojovat. Následně spojil tři samostatné hole řetězem a vznikl Sansetsukon. Zbraň našla využití v armádě zejména proti oštěpům a dalším dlouhým zbraním. Na Okinawu se dostala zbraň díky mistrovi Marayoshi Shinko.
Nespornou výhodou této zbraně je to, že dokázala udeřit za roh. Dokázala tedy trefit protivníka skrývajícího se za štít. Existuje více verzí této zbraně, tyto verze se většinou liší svou délkou, která je zhruba od 1 do 2,5 m. Ramena jsou pravidla stejně dlouhá, ale vyskytují se i výjimky s rameny různých délek. Sensetsukon je většinou vyroben z bambusu nebo ratanu, ale najdou se i verze z plastu nebo hliníku. Ramena jsou spojena řetězy nebo provazy, stejně jako u Nunchaku. Stejně jako Nunchaku je v některých zemí jeho využití zakázáno.
Bisento - halapartna
Zbraň Biseto je jedinečná, co se týče zbraní v historii japonské Togakure. Jedná se dlouhou zbraň s poměrně dlouhou rukojetí a širokým mečem na konci. Touto zbraní lze nejen rozbít meč protivníka, ale i rozdrtit jeho brnění nebo ho sejmout z koně. Biseto je spojeno s legendou o Izumo Kanja Yoshiteru, který byl poražen v bitvě u Henji. Ten se po porážce uchýlil do hor, kde se naučil Biseto Jutsu. Další legenda, Togakure Ryu, vypráví o tom, že bylo umění Biseto představeno v Japonsku bojovníkem Tadamichi, který opustil Čínu. Teto bojovník měl podle legendy trénovat samotného Yoshiteru v horách, a tak dochází k propojení obou legend. V pozdější době se stalo Biseto zbraní ninjů.
V boji se osvědčilo využití celé váhy těla, protože se jedná o velmi těžkou zbraň. Pokud by se bojovník snažil ovládat zbraň pouze rukama, tak by nebyl útok zcela efektivní. Biseto našlo využití především v beranovitých úderech při boji než při sekání.
Zdroj: http://www.ninjagym.com/resources/martial-art-weapons-ninja-weapons-list/
Naginata - halapartna
Historie japonské halapartny Naginata, kterou využívali japonští pěšáci, sahá do období Heian (794-1192). Využívala se jako meč pro delší vzdálenosti, který sekal a bodal. Japonští pěšáci tuto zbraň využívali zejména z toho důvodu, že s ní dobře dosáhly na nohy koně, který vezl samuraje do boje a mohli ho tak dobře shodit dolů. Později se stala tato zbraň jednou ze základních zbraní výbavy samurajů. Pokud porovnáme ninja Naginatu a samurajskou, tak ninja Naginata byla lehčí a kratší, protože se využívala přímo na bitevním poli. Někdy došlo k vytvoření ninjovi Naginaty spojením ninja to a dlouhé tyče.
Zdroj: http://www.heavenlyswords.com/home.php?cat=461
Tessen - vějíř
Jedná se o zbraň starých samurajů, která spadá do skupiny stylu Kukishin - Ryu. Jednalo se o velmi obávanou zbraň, která se využívala na odrážení, krytí, ale i jako útočná zbraň. Délka samotného Tessenu by měla činit 31 až 33 cm. Samurajský vějíř je znám ve dvou provedeních:
- Gunsen - bojový vějíř
- Tessen - železný vějíř
Oblíbenost si tato zbraň získala především na dvoře císaře v Kjótu. Jelikož bylo v přítomnosti císaře i šóguna zakázané nosit meče, tak se zde začal využívat Tessen, který sloužil zejména k sebeobraně na samotném dvoře. V rámci obrany se vějíř využíval roztažením před inkriminovanou částí těla. V pozdější době si Tessen oblíbili japonští policisté, kteří se naučili využívat tuto zbraň pro zneškodnění, aby mohli osobu zajmout a bez zranění přepravit na místo určení. Nejednalo se však o pouhou zbraň, ale i o věc, která ukazovala na určité postavení jedince ve společnosti.
V dnešní době se tato zbraň využívá v rámci různých škol Aikido a Kobudo. Pro výrobu se dnes využívá dřevo nebo tvrzený plast. Materiál na výrobu však nesmí být v žádném případě pružný a ohebný. Zbraň se velice osvědčila v boji na krátkou vzdálenost, kdy se využívá při škrcení, transportu soupeře nebo páky na ruce. Tessen je oblíbený zejména pro své malé rozměry, kdy si ho útočník může nenápadně schovat. Jedná se o zbraň, která je vhodná pro sebeobranu, ale v trénovaných rukách se dokáže proměnit v nebezpečnou zbraň.
Zdroj: http://sakura-no-kuni.weebly.com/tessen.html
Jitte
Jedná se o podobnou zbraň Sai, která pracuje na stejném principu. Hlavní hrot má za úkol blokovat zbraň protivníka a boční ramena protivníkovu zbraň zachycují nebo vychylují. Původně byla tato zbraň využívána samuraji k zneškodnění soupeřovi zbraně.
Zdroj: http://www.amazon.com/Ace-Martial-Arts-Supply-Individual/dp/B001E3V8J4
Kusarigama - srp na řetězu
Původ této zbraně není plně znám. Jedná se o spojení kosy na rýži, nazývaný kama, a řetězu či provazu. V rámci zbraně dochází sice ke spojení dvou farmářských pomůcek, avšak nejedná se o zbraň, kterou by ovládali farmáři. Boj s touto zbraní je založen na zručnosti a šikovnosti bojovníka. Tyto vlastnosti lze získat pouze dlouhým cvikem a tréninkem.
Největší oblibě se tato zbraň těšila v období od 12. do 17. století. Populární byla Kusarigama nejen mezi samuraji, ale i mezi adepty Shinobi Jutsu a je spojená s mnoha historkami. Jedna z nich hovoří o učiteli Kusarigama, Araki Mataemon. Ten v 17. století touto zbraní zabil mnoho samurajů, ale šermíř Araki Mataemon ho zahnal do bambusového lesa, kde nebyl prostor pro využití Kusarigama a zabil ho mečem. O tom, jak se dostala Kusarigama na Okinawu lze jen diskutovat. Nicméně se jedná o umění boje, které se do dnešní doby v Japonsku zachovalo v podobě několika škol (např. Houten Ryu nebo Kohga Ha Kurokawa Ryu).
Vzhled této zbraně se liší v závislosti na použití. Velikost této zbraně se pohybovala v rozmezí 30 cm až 1 m. Stejně jako se lišily zbraně délkou, lišily se i druhem závaží na konci řetězu. Mohlo jít o kámen, kus kovu nebo i kovovou šipku. Pokud ji ovládá zkušený mistr, tak se jedná o smrtící zbraň. Boj s ní probíhal tak, že se nejdříve roztočil řetěz nad hlavou, a poté se hodil na nohy protivníka. Tím došlo k jeho znehybnění a vlastník Kusarigama se k němu mohl přiblížit bez většího rizika. Ostrý konec Kama pak jen dokončil útok. Využití nalezla tato zbraň i při překonávání obrany, kdy se využívala jako hák, který následně strhl obranu. Pokud se jedinec s touto zbraní teprve učí, je při výuce využita dřevěná Kama s uvázaným provazem na konci. Kusarigama se využívá i v hodu, kdy je však problém s tím, že si musí útočník Kamu zdlouhavě přitahovat nazpět, tímto útokem navíc způsobuje pouze lehká zranění. Výjimku v házení Kusarigama tvoří škola Houten Ryu, ve které se hází zbraň na životně důležité orgány nebo přímo na krk protivníka.
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kusarigama_01.JPG
Manji-Sai
Zbraň velice podobná Sai. Jediný rozdíl byl v tom, že jeden z bočních hrotů byl otočen dozadu. Používal se tak, že jeden hrot zachytil soupeřovu zbraň a druhý mezitím chránil ruku držitele. Tento otočený hrot bylo možné použít i k úderu.
Zdroj: http://www.ikigaiway.com/2011/guest-post-the-birth-of-sai-from-the-mists-of-mythology/
Nunti-Bo
Jedná se o kombinaci tyče Bo a zbraně Mansi - Sai, která byla připevněna na konci Bo. Využití nalezla zejména jako kopí.
Jak můžete vidět, síla Kobudo tkví v různorodosti zbraní i bojových stylů. Neboť jak už řekl jeden mistr bojových umění:
„Strávíš-li příliš mnoho času promýšlením o jedné záležitosti, nedospěješ nikdy k cíli.“ - Bruce Lee