NOVINKY

arr3SLEVA 5% pro Vás!Zaregistrujte se zde a získejte slevu 5% na jakýkoliv Váš nákup!!! ! Registrace je ZDARMA! Zároveň... arr3Rozdáváme DÁREČKY!!!Víme, že maličkosti potěší... a víme, že pokud je maličkost užitečná, tak potěší... arr3Přihlašení ZDE!Jste-li již naši registrovaní uživatelé, klikněte ZDE a přihlašte se před nákupem! Náš systém Vám...

KONTAKTY

www.chladnezbrane.eu
Tyršova 334
Velký Osek 281 51
tel: +420 774 140 390
napište nám

Nyní nově zasíláme I NA SLOVENSKO!!! :-)

Na popud slovenských zákazníků jsme vytvořili i tuto možnost. Je vidět, že Slovákům také záleží na dobré ceně ;-)
Podmínkou je však nákup nad 800,- a platba předem na účet.
Více informací zde


» Zbraně starého Japonska
Kobudo - Zbraně a bojové umění Okinawy

Dobrý den, všichni milovníci chladných zbraní a bojových umění. Já, Soren Alba, se opět vracím, tentokrát však s opravdu speciálním článkem. Pokud dobře znáte Japonsko, slyšeli jste jistě o japonském ostrově Okinawa. Na tomto ostrově, kde se obchodovalo s japonským i čínským zbožím, ale také s bojovými uměními, se zrodilo jedinečné bojové umění zvané Kobudo, které využívá nejrůznější chladné zbraně. V tomto dlouho vytvářeném článku vás s těmito zbraněmi seznámím a samozřejmě zde zmíním i něco z japonské historie, včetně významných osobností. A protože mám Japonsko a jeho kulturu velice rád, u mnoha termínů uvedu i japonský překlad. Věřím a doufám, že se vám tento článek bude líbit.

Historie Kobudo

Ostrov Okinawa byl v roce 1600 okupován Japonskem a byl zde vydán zákon proti nošení zbraní. Všem domorodcům byly zabaveny všechny meče a jiné zbraně, v každé vesnici mohl být pouze jeden nůž, který byl ale střežen. Zbraně mohli u sebe mít jen japonští samurajové. A právě tento zákaz vedl k rozvoji dalších bojových technik a ke vzniku kobudo. Lidé vyhledávali k vlastní obraně předměty denního života a proti ozbrojeným bojovníkům používali hospodářská náčiní. Například sedláci používali k sebeobraně rolnické nářadí, které úspěšně ovládali za pomocí pohybů, které jsou velmi podobné karatedo a dnešnímu kobudo. Tehdy se k boji používalo třeba nunchaku, které vzniklo z cepu na mlácení obilí nebo sai, které bylo z vidlí na seno se třemi hroty.

Dnes mezi nejznámější zbraně používané v kobudo patří například kama, což je srpovitá zbraň, sai neboli trojramenná zbraň, bo je dlouhá dřevěná tyč, hanbo je tyč do výše pasu, tessen neboli vějíř, tonfa, nunchaku - dvojramenný cep, naginata - halapartna a další. Například tonfa vznikla z rukojeti na otáčení mlýnským kolem, dnes ji používá většina policejních sborů pod názvem policejní tonfa. Většina zbraní, které se v kobudo používají, mají svoji přímou spojitost se zemědělskými nástroji.

Zdroj: http://ronin-page.blog.cz/1104/tonfa

 

Kobudo má třináct základních směrů umění se zbraněmi. Je výborné jak po fyzické, mentální, tak i duchovní stránce, protože rozvíjí fyzickou kondici a pozitivně ovlivňuje charakter člověka. Naučíte se při něm použít předměty denní potřeby jako zbraně osobní sebeobrany. Pod pojmem kobudo se dnes rozumí dovednost zacházet se starými, tradičními zbraněmi, kdy bojovník kolem sebe krouží na svou obranu nebo jimi útočí na protivníka. Postoje i pohyby při kobudu odpovídají zhruba karate, rozdíl je jen v tom, že se jedná o boj se zbraní.

Celý vývoj kobudo šel stejně s vývojem karate a většinou bylo kobudo a karate cvičeno společně jako kompletní systém boje beze zbraně a s improvizovanou zbraní. Dodnes mnoho klasických škol cvičí kombinaci karate a kobudo. Cvičení se zbraněmi dává cvičencům návod, jak zacházet v sebeobraně s různými typy předmětů jako je hůl, klacek, nůž, kámen a jiné. Cvičení se zbraněmi nejen rozšiřuje obzor a posiluje paže, ale hlavně zvyšuje pestrost obranných technik a přináší znalosti o druzích a způsobech možných útoků zbraněmi.

„Skutečným stoupencem cesty karate se může stát jen ten, kdo dosáhne dokonalosti v obou aspektech: duchovním i fyzickém.“

Masatoshi Nakayama

Kobudo zbraně

Bo - hůl

Systémy boje s dlouhou holí se objevily v Evropě, Africe a samozřejmě v Asii. Podle regionu, kde se hůl používala, jsou rozdíly v technice, ale i ve vzhledu. Na Okinawě, kde jsou lidé tradičně menší, se používaly hole z bílého dubu přibližně 160 centimetrů dlouhé, zatímco v pevninské Číně byly během bojů používané až 5 metrové hole z dubu, nebo ratanu.

Průměrná délka hole je však kolem 180 centimetrů. Dá se říci, že hůl by měla být tak dlouhá, jak vysoký je člověk, co ji používal. Hůl je základní zbraň okinawského kobudo. Je jisté, že většina technik s holí je totožných se všemi ostatními technikami dlouhých zbraní - kopí (jari), Halapartna (nagin), veslo (ieku), sai na holi (nunte-bo), a jinými.

Hůl vznikla na Okinawě z vahadlové tyče na nošení těžkých břemen.

Zdroj: http://turtlepedia.wikia.com/wiki/B%C5%8D


Jo - středně dlouhá hůl

Samurajové běžně jako zbraň používali šest stop dlouhou hůl (bo), jejíž technika byla kodifikována již v 15. století (Bo-jutsu). Záznamy z té doby hovoří o více než 360 stylech Bo-jutsu. Techniku krátké hole zavedl až na počátku 17. století Muso Gonnosuke Katsukichi, snad nejslavnější šermíř japonské historie.

Někdy kolem roku 1605 se setkal se slavným šermířem té doby, Miyamoto Musashim. Muso Gonnosuke byl mistrem meče školy Tenshin Shoden Katori Shinto Ryu (získal titul Menkyo, čili instruktor) i mistrem jedné ze škol Bo-jutsu. Právě se vracel z města Edo (dnešní Tokio), kde se zúčastnil mnoha soubojů a porazil mnoha slavných šermířů. Proto se rozhodl vyzvat Musashiho na souboj. Gonnosuke zaútočil svou holí, zatímco Musashi se bránil pouze krátkým vrbovým proutkem. Navzdory nepoměru zbraní Musashi vyhrál díky technice Jujidome, která patřila k tajným technikám školy Niten Ichi Ryu. Gonnosuke se vzdal a Musashi mu daroval život.

Gonnosukeho to však vzalo a stáhl se do kláštera, kde praktikoval Zen a Shinto. Po 37 dnech meditací vytvořil systém pro 128 centimetrů dlouhou (či spíše „krátkou“) hůl. Je pouze o 30 centimetrů delší, než japonský meč, a nazval ji Jo. Je rozšířená také pod jménem Tsue. S touto zbraní vyhledal Musashiho a tentokrát ho porazil. Sám Gonnosuke se se svou Jo stal téměř neporazitelný. Jeho škola krátké hole Shinto Muso Ryu Jo přetrvala až do dnešní doby. Klasické Jodo se neprovádí ve sportovní formě.

O tradičním Jodo se říká: „Aby si vynikal v Jodo, musíš být vážný od počátku, kdy vstoupíš do Dojo, do doby kdy odejdeš. Když cvičíš Jodo, musíš to dělat celým srdcem. Během cvičení se musíš soustředit a zaměřit na to, co děláš. To zahrnuje zdánlivě jednoduché věci jako je etiketa nebo rozcvička. Vše, co se v Jodo učíš, má smysl. Jen kvůli tomu, že se učíš jednu fázi nebo techniku, neznamená, že to zapomeneš, jakmile začneš jinou fázi nebo techniku. Jodo je trvalý, budující, vyučovací proces. Nikdy se nepřestávej učit. Jediným okamžikem, kdy se přestaneš učit Jodo je, když s ním skončíš, nebo když zemřeš!“

Zdroj: http://www.fight.cz/


Hanbo - krátká hůl

Krátká hůl, 90 centimetrů dlouhá, přibližně 2,5 centimetrů široká. Nedá se přesně určit datum, ani čas vzniku, protože tato "zbraň" se dá najít všude na světě. Krátkou hůl najdete prakticky kdekoli, ale pouze v Japonsku a na Okinawě vznikl ucelený systém obrany a útoku - Hanbo-jutsu.

Historie Hanbo sahá až do 12. století, období vlády císaře jménem Kodaikó (Kodaitó). Tento císař se v průběhu své vlády dvakrát snažil o vládní reformu a čelil mocným klanům. Několikrát se ocitl v obklíčení a nebezpečí smrti a dvakrát ho zachránili jeho vazalové.

V této době souboje mezi panovníky probíhaly tak, že byl vybrán ten nejlepší a nejsilnější bojovník, aby hájil čest svého pána v souboji na život a na smrt. Souboj se začínal s Naginatou, což je dlouhá sečná zbraň. V průběhu souboje se císařovu samurajovi zbraň zlomila a byl odkázán jen na asi 90 cm hůl. Také s ní dokázal soupeře porazit! Po tomto hrdinském výkonu císař dovolil samurajovi nosit jméno Kuki - v té době to byla obrovská pocta, protože jméno mohly mít pouze šlechtici. Samurajové, kteří sloužili pánovi, neměli právo mít jméno. Rodina Kuki rozvinula používání krátké hole Hanbo (90 centimetrů) do mistrovské formy a založila styl Kukishin-Ryu. Existují záznamy, že tato škola učila i boj s Jo (120 centimetrová hůl), Bo (180 centimetrová hůl) a Tessen (36 centimetrová hůl).

Hanbo časem našla své uplatnění ve třídě samurajů, kteří začali používat vycházkovou hůl jako zbraň. Později byla používána jako zbraň bezpečnostních sil a policie.
Hanbo je jedna z mála zbraní v našem systému, která nepochází přímo z Okinawy, ale z japonských ostrovů.

 

Nunchaku - cep

Historie nunchaku začala podobně jako u sansetcukon-u. Podle staré čínské pověsti vynalezl nunchaku císař Chao K'ung Yin, expert na boj oštěpem. S ním zápasil jeden z jeho důstojníků a ten mu mečem rozsekal oštěp na 3 kusy. Chao K'ung Yin spojil dva kusy řetězem a s novou zbraní později důstojníka porazil. Po roce 1300 se umění nunchaku dostalo na Okinawu, kde se techniky přizpůsobili a zdokonalili.

Tato nevinně vypadající zbraň se dokáže v rukou odborníka změnit na vír tvrdého dřeva, ničící vše živé v dosahu. Při seku je tlak na místo dopadu asi 500 kilogramů na centimetr čtvereční. Pro přiblížení - jako kdyby vám někdo postavil na hlavu půl tunovou tyč s jednocentimetrovými hranami průřezu. Při představě, že lidská lebka pukne již při 4 kilogramech, je tato představa hrůzostrašná. Navíc pro člověka, který neumí nunchaku ovládat, je tato zbraň nebezpečnější, než pro jeho protivníka.

V pozměněných formách byly nunchaku v boji používány prakticky na celém světě - ať už šlo o české husity a jejich slavné cepy, nebo o středověké evropské rytíře, kteří používali na turnajích a ve válkách hůl s ostnatou, železnou koulí na konci.

Také v Číně, Japonsku a Okinawě existovalo několik druhů nunchaku. Dvě stejná ramena osmiúhelníkového průřezu (Hakakukai nunchaku), s cylindrickým průřezem (Marugame nunchaku), šestiúhelníkovým průřezem (Rokakukei nunchaku), nunchaku ze dvou částí zaobleného tvaru, které k sobě přiléhaly (Hankey nunchaku), jedno rameno dlouhé a druhé krátké (Kurumanbo), tři stejně dlouhé ramena (Sansetsukon nunchaku), čtyři ramena (Jonsetsukon nunchaku) a další… Bývají spojeny provazem (himo), nebo řetězem (kusari). Spoj bývá krátký, jak dlouhý - to závisí jednak na konkrétní škole, co učí nunchaku-jutsu, ale také na použití. Nunchaku s krátkým řetězem, nebo provazem jsou nejúčinnější například při pákách na klouby (Kansetsu) a umožňují více síly při blocích v držení na konci (Kikonbu), zatímco nunchaku s delším řetězem jsou vhodnější při kombinovaných (Kaeshi), zaháněcích (Kaiten) a měkkých (Ju) technikách.

Zemědělský původ je zřejmý. Ve východní Asii se nunchaku používalo na mlácení obilí, či rýže. Jiný druh sloužil jako koňské zubadlo a další (s krátkým spojem) jako louskáček na ořechy.
Nunchaku patří do skupiny rotačních zbraní, ale stejně účinně se s ním bodá, seká, švihá a dělají pákové techniky. Stejně se s nimi dá pracovat jako s tessenem, v případě, že držíme obě ramena v jedné ruce (Tatami mocha).

Účinnost a nebezpečnost této nenápadné zbraně bylo příčinou, proč je její nošení a vlastnictví v mnoha státech světa zakázáno. Stačí, když zmíníme Německo, Francie a USA. Stalo se tak poté, co svět ovládl svými filmy Bruce Lee. Lidé se dozvěděli o nunchaku a mnoho delikventů je zneužili při různých násilnostech. Proto bychom neměli zapomínat, že každá zbraň Kobudo, nunchaku nevyjímaje, je určena pro náš vlastní duchovní a tělesný rozvoj.

 

Tonfa - rukojeť mlýnského kamene

Původně sloužila na Okinawě jako odnímatelná dřevěná rukojeť mlýnského kamene na drcení rýže, či obilí. Jako zbraň byla tonfa známá v celé jihovýchodní Asii, zda to již bylo v Indonésii, Filipínách nebo v Thajsku, kde byla známa pod jménem Mae Sun Sawk. Ve staré Číně se vážou bojové techniky podobné tonfajutsu k jiné zbrani denní potřeby - k berle (Šuang-kuaj). Momentálně se tonfa využívá pro svou jednoduchost a praktičnost jako policejní obušek prakticky všude na světě.

Vyrábí se ze dřeva, tvrdé pryže nebo plastu, do kterého je kolmo zapuštěná rukojeť. V bojových uměních se tonfa zpravidla používá jako párová zbraň (všechny staré kata jsou s dvěma tonfami), ale také s jednou tonfou se lze účinně bránit. V některých měkkých technikách je vhodné mít pouze jednu tonfu, abychom si mohli druhou rukou soupeře zachytit a následně udělat páku, hod, nebo znehybnění.

Největší předností je v rychlém prodloužení (otevření) zbraně, čímž se generuje obrovská síla. Umění tonfajutsu spočívá především ve způsobu držení tonfy. Úchop musí být volný, aby dokázala zbraň rotovat a zároveň pevný, aby při blocích a secích nevypadla z ruky. Síla vychází z ramen a směrování, přesnost zase ze zápěstí.

 

Sai - trojzubec

Sai-jutsu patří k vrcholným uměním Kobudo. Tato zbraň je v různých modifikacích známá po celé Asii - od Indie, přes Indonésii a Čínu až po Japonsko. Na japonských ostrovech je však známější podobná zbraň - jitte. Obě zbraně pracují na společném principu, hlavní hrot soupeřovu zbraň blokuje a boční ramena slouží k zachycování nebo vychylování.

Sai připomíná kovový trojzubec s kratšími bočními hroty, přičemž hlavní hrot je cylindrického, nebo ve formě osmiúhelníku tvaru a špička centrálního hrotu bývá obvykle zakulacená. Známe více tvarů sai (Manjisai, Nuntesai). Hlavní rozdíly mezi nimi jsou v uspořádání bočních hrotů vůči hlavnímu hrotu.

Sai na Okinawu přivezli pravděpodobně jávští a sumatrianští námořníci a používala ji hlavně hradní stráž a policejní důstojníci. Je rozšířená představa, že sai byla zbraň rolníků, ale protože Okinawa nemá přirozené ložiska kovů a dovoz železa byl velmi nákladný, je tato teorie nepodložená. Další z teorií je, že sai je odvozena od rituální zbraně hinduistického boha Indra a na Ryu-kyu ostrovy je donesli čínští buddhističtí mniši. Ať je to jakkoliv, pravdou zůstává, že ze sai se okinawští mistři Kobudo dokázali účinně bránit i před takovým soupeřem, jakým byli samurajové klanu Satsuma. Základy technik se sai přinesl na Okinawu známý mistr Jara z ostrova Chatan kolem roku 1782. Studoval bojová umění v Číně, v provincií Fuukien a tam si osvojil umění Hsing-i a práci s holí a motýlími noži. Po návratu na Okinawu kodifikoval techniky motýlích nožů (tradiční zbraň jižních čínských stylů) tak, aby se daly použít se sai. Jako vzpomínka na tohoto velkého mistra nám zůstaly formy: Chatan Yara no Sai a Chatan Yara no Kon (tyto formy jsou zajímavé tím, že ačkoliv jsou to kata Kobudo, používají se tam techniky prázdné ruce). V některých kata se však cvičí i se třemi sai, přičemž jsou v nich obsaženy vrhací techniky (Shuriken waza). Tyto kata se učí hlavně v linii Matayoshi Ryu a další, snad nejznámější školou saijutsu je Yamanni Ryu.

 

 

Kama - srp

Historicky tato zbraň vznikla ze srpu na rýži nebo obilí. Časem se však rozvinula do takové formy, že se stala rovnocennou zbraní pro obávané samurajské meče a správnou technikou se dalo přetnout i pevné brnění. Dnes se krátký kosák jako nástroj denní potřeby používá v různých formách všude na světě, i na Slovensku.

Na světových exhibicích bojových umění je ze zbraní kama asi nejpoužívanější (spolu s nunchaku). Na Okinawě můžeme tuto párů zbraň najít ve třech základních provedeních: Klasický srp (kama), srp se šňůrkou na konci rukojeti (na uvázání kolem zápěstí) a kama s chrániči prstů - zpravidla to býval boxer (Tekke) připevněný k ručce.

Další modifikací byla Kusarigama - kosák s řetězem, na jehož konci bylo závaží, případně ostrý nůž. Ručka kamy je dlouhá asi 30 centimetrů, čepel má 15 centimetrů.

Kama byla používána i v Japonsku. Mistry v zacházení s kusarigamou byly adepti ninjutsu. Kama je komplexní zbraň, která využívá obrovskou škálu technik. Mezi nejpoužívanější patří: sekání na všechny úseky těla, včetně končetin, řezání, bodání špičkou zbraně, případně koncem držadla, páčení, držení, blokování dřevěnou i kovovou částí zbraně.

Zdroj: http://iilij.blog.cz/0707/sam

 

Ieku - pádlo

Bojové umění s touto zbraní vzniklo původně ve městě Šanghaj, v Číně. Na Okinawu bylo přineseno spolu s čínskými kung-fu vyslanci. Protože Okinawa byla ostrovem zemědělců a rybářů, umění se snadno ujalo a těšilo se velké oblibě. Veslo s úzkým listem používali veslaři na takzvaných „Dračích lodích“. Hodilo se do úzkých zátok ostrova Okinawa, jakož i celého souostroví. Dnes ho vytlačuje západní typ vesel s širším listem, ale stále ho můžeme vidět při různých slavnostech.

Jistá legenda z ostrova Tsuken vysvětluje vznik eku-jutsu jinak. V době království Ryukyu žil samuraj jménem Chikin Uekata Masanori, který bránil svůj nárok na královský trůn. Za to měl být potrestán vyhnanstvím na moři. Byl mistrem v umění Bo Jutsu a tak bojovník, který se jej snažil chytit a potrestat, nemohl svůj rozsudek vykonat. Proto poprosil rybáře jménem Asat, aby se tajně o samuraje staral. Asat se naučil techniky Bo od Uekatu, ale brzy ho překonal a sám se stal mistrem Bo Jutsu. Asat později použil techniky Bo s veslem a tak vznikl okinawský bojový systém s veslem - Ieku.

Ieku je dřevěná zbraň dlouhá 135 až 160 centimetrů. Její čepel, nebo list je široký asi 9 centimetrů a zabírá asi třetinu celkové délky zbraně. Má čtyři hrany: dva ostré boky, kterými se sekalo (Yoko), a dva ploché na údery (Monouchi). Čepel končí zaobleným čelem, nebo hrotem (Saki). Techniky vesla vycházeli z technik hole a oštěpu. Přesto veslo vyžaduje mnohem větší zručnost, protože pohybem zápěstí musí cvičenec zasáhnout soupeře správnou částí čepele vesla.

Používání Ieku vyžaduje dokonalé ovládání Bo. V rukou zkušeného mistra se tato zbraň mění v nástroj, kterým lze soupeře omráčit i zabít. Mezi okinawčany byla tato zbraň velmi oblíbená. Bojovníkovi poskytovala výhodu v boji díky své délce a schopnosti přemísťovat se. Protivníka tím držela v bezpečné vzdálenosti. Přitom je zajímavé, že tuto zbraň můžeme najít v okinawských i japonských stylech Kobudo. Úchop eku je podobný jako při Bo. Pravá ruka drží leku v centru, hned za čepelí, levá je na šířku ramen za ní. Jako u Bo, i zde platí, že zadní ruka vytváří sílu a přední zachovává techniku a směrování zbraně. Ieku však můžeme na veřejnosti vidět jen zřídka. Oblíbená technika byla vhodit soupeři písek do očí a zaútočit. Můžeme to vidět v některých kata, jako například Akahachi no eku, kde je použita technika kopnutí písku do očí a následný obrácený úder rukojetí. Kata Tsuken Sunakake no leku vhazuje písek do očí čepelí vesla a útočí ostrou hranou listu. Tyto techniky se nazývají me-tsubushi (oslepovací). Legendy říkají, že zbraň leku byla účinná i proti samurajskému meči.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Eku

 

Suruchin - řetěz

Jako zbraň se dal použít i řetěz ze studny, nebo provaz s kamennými závažími na koncích, který měřil zhruba 6 stop (kolem 1,8 metru). Na Okinawě se převážně používal Suruchin vyrobený z provazu, nebo z propletených koňských žní, čímž se stával neporovnatelně tišším než řetěz. Občas se používal i drát s dvěma kameny na konci. Ten se původně používal k uvazování malých lodí v přístavu Naha a kožený provaz se používal na zpevnění tohoto poutání.

Techniky jsou určeny pro odchycení, nebo svázání soupeřových končetin, případně soupeřovy zbraně. Používaly se také techniky biče - šlehání, točení a přímé údery. V boji s touto zbraní je velmi důležité Tai Sabaku (přesun těla), protože s ní nelze účinně blokovat všechny techniky a někdy je namísto blokování vhodnější ústup, nebo uhýb. Je velmi efektivní při boji s protivníky, kteří jsou ozbrojeni železnými a ocelovými zbraněmi, jako například meči.

Tato zbraň se učí až po zvládnutí jednodušších zbraní systému Ryukyu. Známe ji ve dvou verzích: Tan Suruchin (krátká), asi 150 až 152 centimetrů, a Naga Suruchin (dlouhá), asi 230 až 240 centimetrů. Dala se velmi snadno skrýt a v případě napadení se z oběti najednou stal vítěz. Najdeme i verze, kde je na jednom konci čepel, nebo hrot a na druhém konci závaží, nebo kámen. Tím se techniky Suruchinu velmi podobají používání Nunchaku.

Při tréninku zápasu se obvykle používá provaz z kůže, protože umožňuje vyšší rychlost a mrštnost. Největší potíž při této zbrani je kontrola letící části. Pokud si cvičenec uvědomí délku zbraně, je schopen udržet protivníka v dostatečné bojové vzdálenosti. Boky musí být kvůli větší stabilitě nízko, těžiště je pokleslé a švih by měl vycházet z ramen a rukou, které se začínají pohybovat zpoza hlavy. Získání kontroly nad švihem závisí na obratnosti uživatele Suruchinu a tato kontrola stability před konečným úderem je kriticky důležitá. Historicky je tato zbraň velmi obvyklá a můžeme ji nalézt, jak se používá ve spojení s jinou zbraní, nebo i samostatně. Je bez pochyby, že tato zbraň byla navržena do boje a ne pro polnohospodářské použití.

 

 

Tinbei-rochin - štít a malý oštěp

Tato kombinace zbraní patří mezi nejfascinovanější a nejarchaičtější ze systému Ryukyu Kobudo. Přesto není v Evropě až tak velmi známá jako pět základních zbraní. Tato kombinace spíše připomíná zbraně afrických bojovníků Zulu, nebo středověkých rytířů.

Při této zbrani byla životně důležitá její hmotnost, cvičenec totiž musel byt schopen přechytávat Rochin v prstech, aby mohl využívat oba konce zbraně. Jako představu obyčejného rybáře, který se brání proti obrněným samurajům.

Rochin je osm až dvanáct palců dlouhý kus dřeva se tři, čtyři palce dlouhým hrotem. Vlastně menší oštěp. Jeho délka se upravovala podle tělesného vzrůstu tak, aby byl dřevec dlouhý jako předloktí a čepel přesahovala za opěrku. Zvláštností oštěpu byla právě čepel. Měla zvláštní, slzovitý tvar a dalo se s ní bodat, sekat, nebo řezat. Záleželo na uchycení zbraně v ruce. Toto je nejrozšířenější verze. Kromě ní můžeme najít prakticky jakýkoliv tvar čepele.
Další zbraň, která se používala spolu s Tinbei byla Seyryuto. Byla to krátká mačeta, která nám asi nejvíce připomíná středověkého rytíře. Mačeta však nebyla až tak běžná, protože Okinawa neměla vlastní přírodní ložiska kovu a musíme si uvědomit, že od 16. století byl na Okinawě absolutní zákaz nošení zbraní.

Poslední zbraní je Tanto. Byla to krátká dýka, ale opět platí předcházející upozornění a připomínky.

Tinbei je štít. Původně se obvykle vyráběl ze želvího krunýře, ale můžeme najít i verze ze dřeva, kovu, nebo slámy. Velikost štítu je obvykle 45 centimetrů na výšku a 38 centimetrů na šířku. Obvykle se držel v levé ruce. Spojení Rochin a Tinbei bylo smrtelné a využívalo se především na protiútoky. Používaly se dva způsoby. Buď tak, jak si to umíme představit klasicky, že štítem se blokovaly údery a oštěpem se útočilo. Problém byl, že lakovaný želví krunýř je sice pevný, ale po několika úderech samurajským mečem (katanou) se pancíř jednoduše rozlétl. Proto se hledaly jiné způsoby. Štít se začal využívat také na údery. Ostré hrany způsobovaly protivníkovi vážná zranění a rozptylovaly jeho pozornost. Kromě toho se štítem začal zakrývat i rozhled. Při útoku se jednoduše nastavil do cesty, nebo vyrazil do obličeje, oslepil soupeře, odvedl jeho pozornost a Rochin už udělal svou práci. Práce se štítem se vede po oblouku, aby se předešlo vážným poškozením, oštěp se bodává do spojů samurajského brnění nad nebo pod hrudní plát, do podpaží, do třísel a do krku. Říká se, že pro správné zvládnutí této zbraně jsou třeba dobré kolena, protože tato zbraň vyžaduje i techniky z kleku a důkladné pochopení a zvládnutí technik ukemi (padání a převalovaní se). Občas se používaly i ve spojení se dvěma Rochin, nebo dvě Tinbei.

Zdroj: http://www.hinodekarate.ca/kobudo%20weapons.htm

 

Tekko

Jsou dva pravděpodobné původy této zbraně. Jedna teorie je, že Tekko se používal na rybářských lodích při vytahování sítě z vody, aby se síť nezařezala do ruky. Druhá teorie říká, že to původně byla koňská podkova, která se jednoduše vzala do rukou. První typ se vyráběl ze dřeva, druhý samozřejmě z kovu. Tato zbraň se používá na údery, blokování, úchopy a páky na klouby.

Je to nejmenší zbraň systému zbraní Ryukyu. Její techniky jsou nejblíže technikám otevřených rukou, proto je pro tuto zbraň nezbytné ovládání Karate. Díky své velikosti se nosil v rukávu, nebo v sáčku a dal se velmi rychle použít. Zesiloval úder stejným způsobem jako dnešní boxer.

Na úderové ploše Tekko jsou jeden až tři výstupky, které slouží k přesnému zasažení citlivých a vitálních bodů. Vyráběl se z jakéhokoliv tvrdého materiálu, ale převážně se vyráběl z kovu, železa, oceli nebo dřeva. Používal se v páru.

Kvůli velikosti zbraně patří techniky Tekko do rodiny technik otevřené ruky. V systému Ryukyu Kobujutsu existuje jedna kata, která kombinuje techniky Naha, Shuri a Tomari Te. Při zápase se pozornost soustředí na kostnaté výstupky jako je zápěstí, lokty, hrudní kost, krční chrupavka, žebra a kotník. Proto se při studiu Tekko klade důraz na rychlou změnu úhlů i výšky úderů. Stejně efektivní jsou i útoky na svaly. Tato zbraň byla bez debaty navržena pro potřeby boje. Představte si úder trénovaného bojovníka, jehož úder je tvrdý jako železo! Moderní Kata Gichina Funakoshi připomínají Kata s Tekko.

Zdroj: http://www.sagacombat.com/blog/5-fairly-normal-martial-arts-weapons-you-never-trained/

http://www.stamfordisshinryu.com/id48.htm

 

Kuwa - motyka

Tato zbraň asi nejlépe vystihuje zemědělský původ Ryu Kyu Kobudo. Dnes tuto tradici unikátní a téměř zapomenuté zbraně podstatně zachovává rodina stylu Matayoshi. Kuwa je vlastně obyčejná motyka. Má ten samý tvar jako evropský typ, jenom čepel motyky je trošku delší. Používala se na okopávání rýže na polích. Někdy ji můžeme najít i pod jménem Kua, Guwa, anebo Suburi. Její původ jako zbraně můžeme najít v Číně, v jižních provincích Fujianu. Pravděpodobně odtud se dostala i na Okinawu. Můžeme jí však najít i v jiných státech Jihovýchodní Asie. Všeobecně rozšířená verze je, že prvním mistrem Kobudo, který začal systematicky rozvíjet práci s Kuwa je světoznámý Sensei, Shinpo Matayoshi. Délka čepele by měla být kolem 25 centimetrů, její šířka přibližně 10 až 15 centimetrů. Délka rukojetě je cca 100 až 120 centimetrů. Podobný nástroj je takzvaná „bramborová motyka“, která má místo jedné čepele 3 až 4 bodce. Z evropských zemědělských nářadí asi nejvíc připomíná hrábě. Práce se zbraní Kuwa se velmi podobá práci s Hanbo. Rukojeť se používá na přímé blokování soupeřovi zbraně a následné údery, páky, hody a transporty. Čepel se pak používala na podtrhávání nohou, sloužila i na sekání a bodání. Na údery se používaly oba konce.

Existuje mnoho specifických pohybů právě pro zbraň Kuwa. Jednou z nich je nabíráni písku, země, nebo kamínků a následné hození do očí protivníka, anebo proti jeho tváři. Další vyplývá z čepele, která je ostrá a kromě přímého sekání na hlavu, nebo tělo se používala i na útoky na prsty na nohou, přesekávání podkoleních šlach a podobně. Velice důležitou zručností je zvládnutí změny úchopu (Mochi Kae) kde po bodnutí koncem rukojetě často následoval široký sek kovovou čepelí. V případě přímého útoku kovová část zbraně sloužila jako štít na blokování útoků, případně zachytávání zbraně. I když je tato zbraň ve své původní asijské formě poměrně netypická, je hojně vyučována i dnes. V dnešní době využívají techniku práce s Kuwa americké pozemní jednotky pěchoty při výuce sebeobrany s polní lopatkou, anebo se složenou polní motykou. Protože je to zbraň, která se na Okinawě systematicky vyučuje jen krátce, dochovalo se velice málo kata. Asi nejznámějšími jsou Matayoshi no Kuwa Nu De a kata Tsun Kuwa.

 

Yawara - velice krátká hůlka (též kubotan)

Někteří lidé tvrdí, že Yawara (můžeme ji najít i pod jménem palice Koppo) původně tvořila specifickou Ryu (školu) systému Ju Jutsu. Tvrdí se i to, že původní název umění Ju Jutsu v Japonsku před stovkami let byl právě Yawara. Staré znaky (kanji) pro Ju Jutsu se dají číst i jako Yawara. Ve filipínských bojových uměních se tato zbraň nazývá pasak, nebo dulodulo. Ve skutečnosti tato zbraň patří spíš do skupiny Tanto Jutsu. Co to vlastně je Yawara? Je to krátká hůl, nebo tyč dlouhá 12 až 15 centimetrů. Používá se na údery a tlaky na citlivé a vitální body na lidském těle a dala se použít i na lokální páky. Využívala se nejen samostatně jako zbraň ukrytá v ruce, ale výjimečně i ve spojení s mečem. Pro její použití je nevyhnutné poznání lidského těla, jeho anatomie, citlivých a vitálních bodů, úderových ploch a míst. Ve starém Japonsku byla extrémně oblíbená díky svojí nenápadnosti a skladnosti této krátké, malé, ale přitom výjimečně nebezpečné zbraně. Známe několik druhů a typů Yawary. Jako smrtonosná se označovala Yawara s ostrými hroty na obou koncích. Tehdy stačil ve správnou chvíli úder na správné místo. Ale při dostatečných vědomostech anatomie se dá vážně ublížit s každým typem Yawary.

V USA se tato nenápadná zbraň poměrně rychle ujala. Už z roku 1943 pochází instruktážní kniha pro policii, jak používat Yawaru. Jejím autorem je Frank Matsuyama a jako model mu posloužila policejní jednotka v Jižní Kalifornii. V roce 1968 vychází kniha o tom, jak používat Yawaru tlakem a úderem na nervová centra. Dalším mužem, který šířil umění Yawari, je Takayuki Kubota Sensei. Mírně modifikoval Yawaru jako zbraň a vytvořil zbraň, kterou nazval Kubotan Jako Yawaru můžeme použit téměř cokoliv počínaje mobilem, přes klíče, pero, tužku, zavřený otvírací nůž, kapesní baterka, prostě opravdu úplně cokoliv. Výhodou Yawary je, že se dá schovat do kapsy a je nenápadná. Dá se použít i jako nenápadný přívěsek na klíče, který vypadá úplně neškodně. Používá se ve velké míře při práci s prázdnými rukama jako podpora technik. Při úderu zpevňuje pěst, takže se může do jisté míry používat jako legální boxer. Při správném umístnění zbraně do ruky se dá vysunout jeden roh jako nenápadný hrot a úder se stane mnohem drtivějším a zkázonosnějším. Dnes se tato zbraň vyučuje v mnohých bojových uměních. Kromě jiných i v Judo, Ju Jutsu, Aikido i Karate. Dodnes jsem se nesetkal s historickou formou (Kata) s Yawara.

Zdroj: http://www.combatnetworkmagazine.com/2015/01/the-yawara-stick-origins-and-evolution.html

 

Sansetsukon - trojitý cep

Čínský San ťie kun, je trojitá hůl, respektive trojité nunchaku. Podle legendy vznikla zbraň přímo v Šaolinském chrámu kolem roku 600, jiné zdroje uvádějí datum vzniku až v roce 960 v období dynastie Song. Armádnímu generálovi Jun Hong Yahovi, expertovi na hůl se hůl v boji zlomila a on ji spojil řetězem. Později spojil tři hole, čímž vznikl sansetsukon. Tato zbraň byla nasazována do armády, kde byla používána na obranu vůči oštěpům a jiným dlouhým zbraním. Na Okinawu přinesl trojitou hůl mistr Matayoshi Shinko (1888-1947), který se naučil zacházet s touto zbraní během své druhé návštěvy Číny na začátku 20. století. Velkou výhodou bylo to, že sansutsukon dokázal udeřit „za roh“, čili dokázal trefit protivníka ukrývající se za štít a při rotačních technikách se generovala obrovská síla, přičemž se mohla měnit délka zbraně.

Verzí zbraně je více, většinou se liší délkou (od 1 metru do 2,5 metru). Ramena jsou stejně dlouhé, ale existují i verze ramen různých délek. Materiál bývá zpravidla stejný - pevný bílý dub, pružnější bambus nebo ratan, přičemž se dají koupit tyto zbraně také z plastu, nebo hliníku. Spojení je podobné jako na nunchaku, řetězem nebo provazem. Existuje také Jonsetsukon, čtyři tyče spojené řetězem. Mohou být stejně dlouhé, jakož i délkově rozdílné a mohou mít na koncích upevněné železné hroty.

Sansetsukon využívá techniky párových, ale i jednoručních zbraní, nejblíže má k tanbo, nunchaku a bo. Podobně jako nunchaku, i sansetsukon je v několika zemích díky své účinnosti zakázán.

 

 

Bisento - halapartna

Jedinečnou zbraní v japonské historii Togakure ryu je bisento, neboli zbraň s dlouhou rukojetí a širokým mečem na konci. Bisento je nejděsivější zbraň, která může rozbít nepřítelův meč, a rozdrtit brnění a sejmout koně. Podle legendy, Izumo Kanja Yoshiteru byl poražen v bitvě u Heiji, armádou Fujiwara no Tadamichi (1121 – 1158). Yoshiteru prchal do hor Iga a tam se vyučoval v bisento jutsu od Tetsujosho, který prý vyučoval čínské bisento jutsu. Podle legendy Togakure ryu, bisento bylo představeno japonské kultuře osamělým bojovníkem Tetsujosho, který opustil rodnou Čínu. O tomto čínském bojovníku se říkalo, že na ostrově Honshu, kam se přestěhoval, trénoval Yoshiteru, který odešel do jeskyní v Izumo (nyní nazývané Totori prefektura) po porážce Fujiwara no Tadamichi. Pozdější generace ninjů přijala tuto čínskou zbraň s širokým ostřím jako domorodou a bisento se stalo zvláštní zbraní Togakure ryu. Při velké váze bisento se osvědčilo v pohybu za použití váhy celého těla než použití síly samotných rukou. Bojovník musel při použití bisento pořádně držet rukojeť a pak otočit celým tělem. Zbraň se používala více pro beranovité údery než pro seky, jak tomu bylo u tradiční naginaty. V shinobi technikách bisento jutsu a naginata jutsu je osmnáct forem, které se dělí na omote (vnější strana) a ura (vnitřní strana), oburi (hluboký a široký houpavý pohyb), kakugyaku (oddělený zvrat), chikusa (diagonální bambus), hajin (mávat ostřím), batto (kresba meče), gisen (sluneční světlo), shinto (prodlužování meče), seto (poučný meč) a miken (kouzelný meč). Bisento zbraň s dlouhým širokým mečem je velmi těžká zbraň. Základní pohyb je v použití celého těla a houpavým pohybem se sníženým ostří, nebo ve využití extrémní hmotnosti zbraně v jeho silu. Bisento je schopno rozdrtit brnění, proříznout koňský krk.

Zdroj: http://www.ninjagym.com/resources/martial-art-weapons-ninja-weapons-list/

 

Naginata - halapartna

Naginata neboli japonská halapartna byla používána od období Heian (794 - 1192) japonské historie. Nebyla to skutečná halapartna v evropském slova smyslu, naginata byla používaná jako meč na delší vzdálenost se sekajícími a bodajícími schopnostmi. Původní naginata byla zbraň užívaná pěšákem. Zbraň využívali pro výhody toho, že dosáhla na nohy koně, který vezl samuraje do boje. V pozdějším období japonské historie se naginata stala jednou ze základních zbraní samurajů, kteří byli trénováni v použití této zbraně na dlouhou vzdálenost, za účelem chránit své rodiny a domy. Ninjova naginata byla kratší a lehčí než samurajova a byla používaná na bitevním poli. Někdy byla ninjova naginata vytvořena připevněním ninja to (shinobi gatana) na 180 centimetrů dlouhou tyč.

Zdroj: http://www.heavenlyswords.com/home.php?cat=461

 

Tessen - vějíř

Tessen je bezpochyby japonská zbraň starých samurajů. Dnes ji známe jako jednostopovou (1 stopa je 31 až 36 centimetrů) tyč a i tato zbraň patří do rodiny stylu Kukishin-Ryu. Původně se tato zbraň vyvinula z vějíře samurajských bojovníků. Vějíř samurajů známe ve dvou verzích: Gunsen (bojový vějíř) a Tessen (železný vějíř). Už v starých dobách měla tato zbraň nechvalnou pověst. Využívala se na odrážení, krytí a parírování soupeřovy zbraně a těžké kovové okraje se používali jako smrtonosná útočná zbraň. Někdy se kvůli tomu na okraje přidávaly železné háčky a zranění byli ještě destruktivnější. Jsou známy i případy, kdy se vějíř vyráběl ze železných, nebo ocelových žeber mezi kterými byla napnutá látka. Bojové umění s vějířem, nebo též Tessen-jutsu, bylo oblíbené mezi učiteli šermu šógunů na dvoře rodu Tokugawa v Edo (dnešní Tokio) i na dvoře císaře v Kjotu. Protože v přítomnosti šóguna i císaře bylo přísně zakázáno nosit meče, Tessen byl výbornou odpovědí na požadavku osobní sebeobrany na vládcově dvoře. Jsou dochovány příběhy o samurajích, kteří s použitím Tessenu vyhráli souboje proti meči. Vějíř byl výborným prostředkem i v případě, že samuraje napadla osoba nižšího postavení a ten se mohl bránit bez toho, aby svůj meč "pohanil" krví ne-bojovníka. Vějíř sloužil i jako obrana tváře, anebo jiné časti těla proti letícím šurikenům ninjů. Později tuto zbraň přebrali japonští policisté (Keisatsu-Kan) a rozvinuli ji do umění známého pod jménem Keisatsu-Jutsu. Je založeno na technikách šermu (Kenjutsu) a technikách boje beze zbraně (Ju Jutsu). Jejich úkolem bylo zneškodnit, zajmout a transportovat delikventa bez zranění. A tak toto bojové umění změnilo cíl z usmrcení protivníka na jeho zneškodnění. Vějíř byl však i symbolem postavení ve společnosti a mezi policisty byli časem přijímání i dobrovolníci na plný i částečný úvazek (komono a goyoukiki), místní dobrovolníci (otokodate) i nesamurajové. Proto se z vějíře stala obyčejná tyč. Díky své nenápadnosti ji začali používat i Ninjové a pouliční banditi. Ti zvykli používat dutý Tessen a do něj si ukryli nůž, čímž se zbraň stávala ještě nebezpečnější.

V dnešní době využívají Tessen různé školy Aikido, i školy Kobudo. Mezi nejproslulejší patří Okazaki-ha Shin Tenshin Shin'yo Ryu, Matayoshi Ryu, Kukishin Ryu. Délka Tessenu by měla být mezi 31 a 33 centimetrů. Průměr by měl být asi na tloušťku prostředníku. Jako materiál by se mělo používat tvrdé dřevo, popřípadě tvrzený plast. V žádném případě ne ohebné, nebo pružné dřevo, nebo jiný materiál. Použití této zbraně je jedinečné při boji na krátkou vzdálenost. Díky své délce se využívá na páky na ruce, prsty i nohy, jako i škrcení a transport soupeře. Je samozřejmé, že díky své nenápadnosti je skvěle využitelná při útocích na krátkou vzdálenost, kde buď může zpevnit pěst, případně s ní udeřit na citlivé a vitální body na lidském těle. Tessen je díky své dostupnosti zbraní vhodnou pro běžnou sebeobranu a že v rukách zkušeného bojovníka se mění na nebezpečnou zbraň. Je vysoko variabilní a je jenom na škodu, že není tak známá jako její ostatní, delší sourozenci z rodin tyčí.

Zdroj: http://sakura-no-kuni.weebly.com/tessen.html

 

Jitte

Jitte je zbraň podobná Sai. Obě zbraně pracují na společném principu, hlavní hrot soupeřovu zbraň blokuje a boční ramena slouží k zachycování nebo vychylování. Jitte bylo původně požíváno samuraji k zneškodnění soupeřova meče.

Zdroj: http://www.amazon.com/Ace-Martial-Arts-Supply-Individual/dp/B001E3V8J4

 

Kusarigama - srp na řetězu

Původ této zbraně je zahalen rouškem tajemstvím. Jedná se o spojení kosáku na rýži (kama) a řetězu, nebo provazu (suruchin, kusari). Je těžké hledat, kde v historii někoho napadlo spojit řetěz a kosák a vytvořit tak dnes už klasickou zbraň jak na Okinawě, tak v Japonsku. Někdy se Kusarigama čte jako Nagegama a můžeme se setkat i s tímto názvem. I když se jedná o spojení dvou farmářských nástrojů, Kusarigama Jutsu není uměním farmářů. Používaní Kusarigama vyžaduje zručnost a šikovnost, která se získat jedině dlouhodobým cvikem a tréninkem. Dalším důvodem je to, že kusarigama samotná je viditelně zbraní a jako takovou jí bylo zakázáno nosit pouhými farmáři.

V Japonsku byl zlatý věk Kusarigama mezi dvanáctým a sedmnáctým stoletím. V této době byla tato zbraň extrémně populární jak mezi samuraji, tak mezi adepty Shinobi Jutsu a váže se k ní mnoho historek. Jedna z nich je o učiteli Kusarigama ze 17. století jménem Yamada Shinryukan. Svou zbraní zabil mnoho samurajů až do svého setkáni se šermířem jménem Araki Mataemon. Ten ho zahnal do bambusového lesa, kde Shinryukan nemohl plně využít svou zbraň a Mataemon ho zabil svým mečem. Další příběh je o nejslavnějším bojovníkovi s Kusarigamou. Byl jím Shishido Baiken, kterého porazil až legendární Miamoto Musashi. Zatímco stál mimo dosahu Baikenova řetěze, hodil po něm krátký meč, který mu způsobil lehké zranění a zabil ho jediným sekem meče. V Japonsku se dodnes zachovalo několik škol vyučujících Kusarigama Jutsu. Mezi nejznámější patří Houten Ryu, Kohga Ha Kurokawa Ryu, poddisciplína Shinto Muso Ryu a nejznámější školou je Isshin Ryu. Odpověď na otázku jak se dostala Kusarigama na Okinawu by byla jen pouhou spekulací. Nicméně asi nejznámějším mistrem této zbraně byl Ire Matrutaro (narozen roku 1879). Nejdřív se ve věku 19 let začal učit Kama od muže jménem Asato z Goeku. Matrutaro chtěl nastoupit do armády a nechtěl vypadat jako hlupák. Později rozvíjel umění Kusarigama. V té době byl každý, kdo cvičil Karate a Kama označován jako barbar a násilník a měl problémy najít si ženu. Když mněl však Ire 25 let, předvedl na místní slavnosti své umění Karate a Kusarigama a obyvatelé vesnice pochopili, že bojová umění nejsou o násilí, ale o tvrdé práci a sebezdokonalováni. Ire pak pokračoval ve studiu a v pokročilém věku naučil umění Kusarigama svého vnuka Tomita Nobuyukiho.

Kusarigama se liší od oblasti k oblasti v závislosti na použití. Její velikost se pohybovala od 30 cm do více než jednoho metru. Stejné tak se pohybovala délka čepele i délka řetězu, nebo provazu. V již zmiňované škole Isshin Ryu se dokonce využívala čepel, která byla rovná a ostrá na obou stranách. Také závaží na konci řetězu mohlo být kámen, kus kovu, nebo přímo kovová šipka. V rukou zkušeného odborníka se stává více než nebezpečnou zbraní. Pro začátečníky se využívá dřevená Kama na jejímž konci se uvazuje provaz. Je to hlavně kvůli bezpečnosti jak cvičícího, tak partnera. Řetěz se musel roztočit nad hlavou, nebo na boku a při útoku se hodil soupeřovi na nohy, nebo ruce, čímž ho znehybnil a umožnila pak přikročení bez většího rizika. Ostrá Kama pak jenom dokončila obranu. Někdy se zakončení na řetězu použilo na útok, nebo úder na citlivou část, čímž se odvrátila pozornost od samotného smrtelného protiútoku. Používala se též jako obrana při dobývání jako hák, kdy se vrhnutá Kama zasekla, neboli zahákovala do zábran, které vztyčil protivník proti šípům, a za pomoci provazu na konci se Kama přitáhla a strhla tak zábranu. Tutéž taktiku používali i ve středověku evropští dobyvatelé a obránci.

Někdy se můžeme setkat i s použitím Kusarigama, kde se hází Kama a ne konec řetězu se závažím. Hozená Kama však může způsobit jenom lehké zranění a majitel si pak ostrou Kamu musí zdlouhavě přitáhnout. Výjimkou je užití Kusarigama ve škole Houten Ryu, kde se ostrá čepel hází přímo do krku, nebo na životně důležité orgány. Je to však zase otázkou dlouholetého cviku a i tak je z mého pohledu riziko příliš veliké. Kusarigama patří mezi kombinované zbraně a každá její část má své specifika a pole působnosti. Kusari (provaz) se používá na zachytávání a znehybňování protivníka. Proto jsou cílem kotníky, kolena, zapěstí, krk, nebo spánková kost. I tady se využívali techniky Hojo Jutsu (svazování), ale už pod hrozbou ostré zbraně. Využívají se měkké bloky, které při dopadu úderu změknou, povolí a absorbují tak sílu do sebe. Celkově se však Kusari využívá spíše na dlouhé techniky. Velice účinné jsou i Kaiten (zaháněcí) techniky, které se používají na získání prostoru, ale i na získání síly a rotace řetězu.

Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kusarigama_01.JPG

 

Manji-Sai

Zbraň velice podobná Sai. Jediný rozdíl byl v tom, že jeden z bočních hrotů byl otočen dozadu. Používal se tak, že jeden hrot zachytil soupeřovu zbraň a druhý mezitím chránil ruku držitele. Tento otočený hrot bylo možné použít i k úderu.

Zdroj: http://www.ikigaiway.com/2011/guest-post-the-birth-of-sai-from-the-mists-of-mythology/

 

Nunti-Bo

Tyč Bo, na jejímž konci byla připevněna Manji-Sai. Používána jako kopí.

Jak můžete vidět, síla Kobudo tkví v různorodosti zbraní i bojových stylů. Neboť jak už řekl jeden mistr bojových umění:

„Strávíš-li příliš mnoho času promýšlením o jedné záležitosti, nedospěješ nikdy k cíli.“

Bruce Lee

 

 

OWNjYz